Druhá část rozhovoru s legendou české kulturistiky Pavolem Jablonickým. Dnes nakousneme trochu hlouběji profesionální závoníky a jejich neřesti, co si myslí Pavol o Cutlerovi, Rühlovi nebo Martinezovi? Dozvíte se v pokračování rozhovoru.
Pavol Jablonický - rozhovor
Dobrá opusťme toto ožehavé téma. Na první Olympií jste se nominoval z MS, zažíval jste v ČR nějakou popularitu?
To není popularita. Bylo mnoho slavných kulturistů, ale musíte něčím vyniknout. Arnolda si pamatuje každý, ale když se zeptám kluků v posilovně, kdo byl Bannout tak už neví. Mě spíše uznávali v Německu, protože jsem vyhrál, když jsem byl nejlehčí a nejmenší. Ono ale zas tak nejde o popularitu.
Cutler je současná ikona kulturistiky, co říkáte na něj?
On je zvíře. Slovo kulturistika je úplně o něčem jiném. Nevím jak to říct, ale když vidíte ty kluky na ulici, jak chodí ve velkých mikinách s rukama od sebe, tak to není kulturistika. Kdybyste viděli Cutlera tak sice řeknete „ty vole“ ale když tam bude sedět 10 lidí, nikdo nebude chtít vypadat jako on.
Já třeba tady před vámi sedím a mohl bych říct že jsem 2x mistr světa, jsem mezi profesionály, mám nějaké úspěchy, ale to neznamená v životě nic. Pro mě to znamená, že mi Bůh něco v životě nadělil anebo se mi podařilo něco udělat. Každý chce v životě něco dokázat, udělat boom, ale jsou i jiný hodnoty. Protože tady tím, že něco člověk dosáhne muže kolem sebe všechno pokazit, spousty lidí zničit a znepříjemnit ostatním život. Sice pak máš všechno, ale vlastně nemáš nic. Dnes vím, že jsou i jiné hodnoty.
Podívej se na Colemana, 8x vyhrál Olympiu, ale chodí jak pobuda. Zní to hnusně, ale je to tak. On nemá rodinu, nemá ženu, on má jenom toho Hummera a auta. Vím, že je to jeho život, ale je to zúžený život. Chce prostě žít život tak, aby když se otočíš dozadu, tak abys neměl za sebou peklo. A být na to co js dokázal hrdý a ne že jsi to dosáhl všemi možnými prostředky.
Nesmíš být jak cvičená opice, lidi se sice na to rádi koukají, ale soutěž skončí a druhý den jde život dál. Já pak vždy další den vezmu rifle, tričko a jdu. Nechci být kulturista, chci být člověk.
Ale v Americe to funguje přece jenom jinak, popularita kulturistiky, humbuk okolo apod.?
To ano, byli jsme třeba ubytovaní v Hilltonu, a když jsem večer vyšel ven, tak jsem viděl kluky, co se nedostali ani do první 15tky jak pózují. Oni tím žijí, ale mně tady toto moc neříká. Podle mě je to o něčem jiném. Jo, občas mi lidé řeknou, jsi slavný. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mně to vadí, ale vždy to chce být trochu nad věcí.
Když se podíváš v Americe na ty kluky, tak je to drsný. I ten Cutler, pozor já ho neshazuji, taky ho obdivuji, ale jen moje představa kulturisty je někde jinde. Neměl úplně všechno ideální, ale z toho co měl, udělal maximum.
Vy jste měl možnost poznat Cutlera nějak blíž?
No tak poznat blíž. Jak se to řekne. Třeba s takovým Marcusem Rühlem jsme hodiny a hodiny seděli, znám ho dlouho, byli jsme ve Vegas, v Německu. Nebo třeba Nasser, s tím jsem strávil večer, šli jsme v New Yorku na večeři. Ale s ostatními kulturisty je to spíš o takovém setkávání, kdy Dorian Yates za mnou přijde a podá mi ruku nebo Dexter Jackson, ten mě naopak začne hlučně objímat. Potkáváme se na jídle, v šatnách a povídáme si společně. Ale většinou se bavíme o blbostech. Navíc jejich angličtina je černošská a moje angličtina je na nic. Naposledy jsem se bavil s Frankem Zanem, ale to jsou spíš jen takové společenské řeči. I Lou Ferigno za mnou přišel a říkal, že jsem estetický typ, ať pózuji jak Zane. A přítelkyně mi říká, že mě s nimi bude fotit, ale na to já to nejsem. Nikde sebou nenosím foťák, mě to nebere. Jedinou fotku co mám, tak je s Markusem Ruhlem, když jsme cvičili a Pepa Adlt nás vyfotil. Ale to jsme opravdu cvičili, nemám rád takové to zfingované focení. Viděl jsem se teď s Larry Scottem, Ferignem,Zanem a se všema jsem se mohl vyfotit a zasypat tím celou tělocvičnu, ale já na to fakt nejsem. Nedávno jsem byl na titulní stránce SK a přítelkyně mi ho chtěla koupit. Já jí říkal, ať se to nedělá, že to nechci vidět. Někdo by se s tím chlubil, ale já nejsem ten typ.
A vy jste se Markusem Ruhlem setkal při jaké příležitosti?
Cvičili jsme spolu 2 dny před Olympií v Las Vegas, to jsme byli v Gold´s Gymu. Marcus je hodně silný, extrémně silný. Mimo to jsme byli spolu na mezinárodním mistrovství Německa a měli jsme tam společně exhibici. Osm hodin jsme čekali, než půjdeme na pódium. To si pamatuji, že jsme dokonce seděli na jedné židli, protože jsme neměli dvě.
Jestli si dobře vzpomínám, tak jste prováděl Colemana, když přijel do Brna do Bobycentra?
No tehdy jsem na to sehnal peníze, protože znám majitele bobycentra. Tehdy za mnou přišel a říkal, co kdybychom pozvali Colemana? Já mu povídám, že to bude chtít balík peněz a on povídá, že to nevadí. Nikdo na tom nechtěl vydělat, takže ty peníze co se daly svazu. Aby ho mohl pozvat, tak se utratily v bodycentru. Ale to vyšlo jenom proto, že majitel byl nadšenec. Jenom letenka vyšla na 170 tisíc. To jsou velký peníze.
Jednalo se o velkou akci.
Ano, bylo to bezvadně zorganizovaný.
Vím, že ale tehdy nebyl zrovna ve špičkové formě.
Nebyl. On je totiž masa, rád se na to podíváš, ale tomu, když je ve formě, se to nedá přirovnat. Když jsem byl v Las Vegas na Olympii, tak jsme byli jenom mi dva na šatně. Byl jsem tam sám, Coleman přišel a zeptal se, jestli je volno. Sedl si 3 metry vedle mě. Samozřejmě všichni kulturisti si sednou, skloní hlavu a chrápou. Ale potom přišli dvě ženské v rukavicích a mazaly ho tím olejem. To jsem seděl kus vedle něho, byl to neskutečný pohled.
Existují kulturisti třeba jako Branch Warren. To je neskutečný. Cutler, to je prostě velký zadek, ne jenom bicepsy. Ale ten Coleman to bylo něco. To prostě Bůh stvořil. Tak fantastické objemy, tvary a hloubka. Většinou, když už má někdo objemy, tak se hloubky těžko dosahuje. Ale on když se nechal natírat a opřel se o stěnu, tak ty jeho hamstringy, normálně by člověk mezi nimi projel prsty. To co on vyhrál, tak si prostě zasloužil.
Často se Colemanovi říká, že žije jenom pro kulturistiku.
On tomu dal vše, zažil jsem ho, i když prohrával, když začínal. Taky prvně vyhrál amatérského mistra světa a pak postupoval dál. On pro kulturistiku žil. Ale to je právě ono. Ptal ses mě, co mi kulturistika dala a co vzala. Ale co ona mu dala? Ty tituly a to je všechno. Někomu to stačí, někomu už ne. Já jsem právě ze svého života chtěl vždycky víc, než jenom tituly.
Je to tedy o tom kulturistice obětovat všechno?
Není. Ono, i když chceš být třeba motoristou, vždy potřebuješ štěstí a příležitosti. A samozřejmě, aby ti někdo pořád stál za zadkem, nějaký sponzor. A pokud se bavíme o kulturistice, tak příprava špičky je tak obrovský peníz, že se už nebavíme jenom o stotisících.
Nevím, jestli bych se chtěl dostat až tak daleko. Vždycky říkám, že když postupuješ, tak otevíráš nebo zavíráš dveře. Možná bych ani neudělal co oni. Je to fakt náročný, ta příprava, to jedeš, to je extrém.
Člověk musí být trochu při zemi, já když jsem soutěžil před Olympií na GP, tak mým snem bylo vyhrát. To se mi podařilo v Torontu. A zase třeba Noc šampionů, bylo to něco extra, byla to bomba. To se mi ale nepodařilo, byl jsem dvakrát druhý. První byl Dillet, pak zase Martinez. Ale prostě neznamená, že když je člověk dobrý, že je nejlepší.
Zmínil jste Martineze, ten je pokud se nepletu nyní ve vězení.
On se pohybuje v takových kruzích, že se tomu nedivím. Mně se stalo když jsem byl v New Yourku, Martinez za mnou přišel po Olympii, abychom se šli fotit. Ráno v 8h pro mě přijel taxík a jeli jsme do Brooklinu. To vystoupíš a po ulicích postávají černoši a nebylo by asi dobrý tam chodit jen tak. Říkal jsem si do…, kde to jsme. Vešli jsme do tělocvičny a všude byli černoši s dredama a hlučně mi gratulovali, že jsem dobrý. Na to jsem nebyl zvyklý.
Byla to tělocvična, kde Martinez cvičil. Nyní je zavřený za drogy. Ale to už je prostě součást tamního života. Oni chytnou 10 lidí, co prodávají drogy a vzápětí přijde dalších deset. Je to obchod. Musí z něčeho žít, tam není jiná práce. Martinez se pohybuje právě mezi takovými lidmi. Je sympatický, dobrý, akorát měl tady v tomto smůlu.
