Ludovít Major - rozhovor (I. část)

Ludovít Major - rozhovor (I. část)

Při našich dubnových cestách jsme také navštívili z Brna nedalekou Bratislavu. Redakce nejčtenějšího sportovního časopisu jak v ČR tak SR, společné české a slovenské edice MUSCLE&FITNESS, sídlí na Seberíniho ulici v městské části Ružinov. Zde jsme vyzpovídali šéfredaktora Ludo Majora.

Ludovít Major - rozhovor

Představovat zakladatele, vydavatele a šéfredaktora společné česko-slovenské edice časopisu MUSCLE&FITNESS jistě není potřebné. Ve světě kulturistiky a fitness se pohybujete již od svého mládí, jak jste se vlastně k činkám dostal a jaká byla vaše prvotní motivace?

Sport jako fenomén i konkrétní činnost mě přitahoval od dětství. Obdivoval jsem vynikající sportovce jako hrdiny. Vyrůstal jsem v 50. letech minulého století, ve venkovním prostředí na jihu středního Slovenska (vesnička Sečianky, tehdy okres Lučenec) a možnosti byly značně omezené – v létě se hrál fotbal, v zimě stolní tenis. Nicméně jako děcka jsme byli stále v kontaktu s přírodou a v pohybu, běhali jsme, hráli různé bojové hry, zápasili… 

Můj obzor se rozšířil po nástupu na střední školu do nedalekého městečka Šahy, kde se hrála také házená a košíková, mě však nejvíc upoutala atletika. Zkoušel jsem spoustu disciplín a ve všech jsem byl jenom o něco lepší než průměr. Vzhledem k mé výšce nad 180 cm mě nejvíc lákaly hody a vrhy. Ty jsem trénoval doma, na fotbalovém hřišti.  Také jsem běhal po lesích a polích a na záhradě jsem zvedal různé zátěže…

První velkou motivaci směrem ke kulturistice a k železu vůbec byl film Romulus a Remus (v hlavních rolách Steve Reeves a Gordon Scott) v první polovině 60. let, po shlédnutí kterého jsme mnozí začali svépomocně vyrábět náčiní a nářadí. Samozřejmě, málokdo u toho vydržel. Já ano a trvá to už téměř 50 let...

V té době jistě nebylo příliš publikací, které by nabízely tréninkové metody a nápady pro trénink tak, jako dnes. Jak jste čerpal vědomosti?

V návalu nadšení jsem začal shánět literaturu, což byl obtížní úkol, protože v té době ještě v Československu o tomto tématu odborné publikace neexistovaly, vyjma několika skromných stránek v měsíčníku Tréner a cvičiteľ.

Později, v roce 1965 se objevila vůbec první knížka pod titulem Kulturizmus z bratislavského vydavatelstvíŠport. Mám ji schovanou dodnes.  Mezi jejími autory byly i klíčové osobnosti stojící u vzniku kulturistiky v Československu Milan Jablonský, Alexander Bačinský a Juraj Višný. Mám tu čest považovat je za své starší přátele a vzory.

Všichni tři dnes žijí v zahraničí (Jablonský v Kanadě, Bačinský v Německu, Višný ve Švýcarsku), ale jsme kontaktu a setkáváme se. Všichni  jsou také už 22 let spolupracovníky, autory a odbornými poradci společné česko-slovenské edice časopisu MUSCLE&FITNESS....

Působil jste v té době v Bratislavě. V jaké jste byl tehdy pozici, studoval jste, nebo jste pracoval a jak těžké bylo vůbec nalezení posilovny?

Ludovít MajorPo maturitě na střední škole v Šahách v roce 1966 jsem rok pracoval na stavbě ve městě Zvolenu, zároveň jsem o víkendech trénoval doma se železem, hrál v kapele na basu a bicí na zábavách, svatbách a tanečních. Také jsem intenzivně četl, vzdělával se, fotil, psal a zasílal články o sportu a kultuře do různých novin a časopisů.  

Do Bratislavy, vzdálené od nás asi 200 kilometrů, jsem přišel v roce 1967, kdy jsem byl přijat na Filosofickou fakultu Univerzity Komenského, obor žurnalistika. Bydlel jsem většinou na vysokoškolských kolejích.

V revolučním roce 1968 nastalo ve společnosti tehdejší éry socialismu jisté uvolnění, což vedoucí osobnosti kulturistiky v Československu (kromě už uvedeného tria také Emil Müller, Ladislav Filip, Vojtěch Fiala, Václav Skuhrovec a další) patřičně využily na prosazení  této aktivity do více organizované podoby a zároveň i do legalizace kulturistiky jako soutěžního sportu.  V rámci Československého svazu tělesné výchovy byl založen Československý kulturistický svaz a v Bratislavě se konalo historicky první Mistrovství ČSSR v kulturistice. Jako fanoušek a začínající publicista jsem to sledoval se značným entusiasmem.

Jako student jsem trénoval ve skromně vybavených posilovnách, které jsem na různých kolejích pomáhal zakládat a vést.  Za honoráře za články a fotografie do sportovních časopisů (nebo třeba za peníze vydělané vykládáním vagonů na železnici) jsem si kupoval tvaroh, mléko, vejce a jiné kulturistické potřeby. Také jsem začal kupovat časopis Joe Weidera  Muscle Builder/Power (což byl vlastně americký předchůdce našeho současného M&F) a učit se anglicky jako samouk, prostřednictvím překladů článků – nejdřív pro vlastní potřebu a záhy i pro Tréner a cvičiteľ. Po roce se všechno zatrhlo, včetně dovozu časopisů, nastala éra tzv. socialistické normalizace…

Do oddílu kulturistiky TJ Vinohrady BSP Bratislava jsem se dostal tak, že jsem pro kluky z oddílu (po II. mistrovství ČSSR v roce 1969 v Brně už známé a úspěšné závodníky) organizoval na internátu Mlynská dolina propagační vystoupení, které jsem sám moderoval. Po něm mě Ľuboš Kadlec, tehdejší vedoucí osobnost klubu, pozval na tréninky do jejich sklepní posilovny v centru města, později mě přemluvil na mé první závody v roce 1970 a záhy ze mě „udělal“ taky předsedu oddílu s úkolem „reprezentovat navenek“. On sám zůstal v roli „organizačního tajemníka“ a trenéra. Jelikož se jeho soutěžní ambice nenaplnily dle jeho představ (stal se „jenom“ mistrem Slovenska) záhy se z kulturistiky úplně stáhl a vedení oddílu zůstalo prakticky na mne. Jako tajemníku klubu mi nejvíc pomáhal kolega Dušan Holko. Později, v 80.letech na čas převzal žezlo vedoucího jeden z mých svěřenců Ján Kovalčík. Od roku 1970 (bylo mi tehdy 22) jsem rovněž deset let pracoval ve vedení Slovenského kulturistického svazu, kde jsem měl na starosti propagaci našeho sportu a silového trojboje.

Působil jste jako vedoucí oddílů, moderátor, trenér, rozhodčí. Která z těchto pozic si myslíte, že pro váš následný vývoj, tedy rozvoj vlastní edice časopisu byla nejpřínosnější?

Těžko jednoznačně říci. Všechny tyto aktivity přinesly mnoho užitečného pro mé pozdější pozice sportovního žurnalisty, šéfredaktora a vydavatele – znamená to poznání nových lidí, spoustu sportovních kamarádů, také zážitky, zkušenosti a kontakty. Ve vztahu ke čtenářům pak z toho zákonitě vyplývá jisté renomé odbornosti a zasvěcenosti.  A jelikož jsem do každé z těchto oblasti nejenom vložil kvantum času a energie, ale i objektivně dosáhl slušných výsledků, znamenají tyto zkušenosti rovněž kredit u sportovních funkcionářů. (Což je poměrně důležité zejména vzhledem k tomu, že se stále považuji především za žurnalistu, který má v náplni práci vynášet i jisté hodnotící soudy, někdy kladné a někdy záporné.)

Kam jste se vlastně v soutěžní kariéře kulturistiky dostal? Startoval jste pouze na československých soutěžích nebo i v zahraničí?

V kulturistice jsem soutěžil v létech 1970-73 jako stoprocentní naturál (bylo to i moje trenérské krédo), nejenom bez chemické dopomoci (v té době to už někteří kluci začali zkoušet cvičit s anabolickými steroidy), ale i bez doplňků výživy, které tehdy prostě nebyly. Vyvažoval jsem to cílevědomým a tvrdým tréninkem a co nejkvalitnější a nejpestřejší výživou. Co se váhy týče, při výšce 187 cm jsem se v objemovce blížil ke stovce, na soutěžích jsem vážil 92-94 kg.

Patřil jsem do širší domácí špičky ve výškové kategorii nad 175 cm, ale reprezentantem jsem nebyl. Tenkrát se ven ani moc nejezdilo. Uspěl jsem na řadě pohárových soutěží, za svůj největší úspěch považuji prvenství v Československém žebříčku 1972 v mojí výškové kategorii.

Mistrovství SR 1972, nad 175 cm: 2. Ludovít Hrinko, 1. Ladislav Kléri, 3. Ivan Kaufman, 4. Ludovít Major

Mistrovství SR 1972, nad 175 cm: 2. Ludovít Hrinko, 1. Ladislav Kléri, 3. Ivan Kaufman, 4. Ludovít Major

Stal jste se také vedoucím klubu kulturistiky v Tj Vinohrady Bratislava. Jaké „hvězdy a hvězdičky“ jste měl v té době možnost trénovat?

Medailistou na M-ČSSR  mužů se jako první z mých závodníků stal tuším pozdější dlouholetý šéf slovenské kulturistiky Michal Čapla. Měl jsem řadu kulturistů na úrovni finalistů na republice a doslova desítky úspěšných závodníků v kategoriích mládeže. Snad nejpamátnější byl rok 1978, kdy na mistrovství Československa staršího dorostu brali všechny tři zlaté medaile moji svěřenci: Jozef Grolmus, Milan Rehák a  Ivan Turtev.

Z toho také vyplývá, že tím úplně „nej“ byl Jozef Grolmus, který po vítězství na M-ČSSR mužů v roce 1982 emigroval do Německa. V barvách této země se stal postupně mistrem Evropy, světa a v roce 1985 skončil 10. na Mr. Olympia, což je nejlepší umístění rodáka z Česka a Slovenska v celé dosavadní historii profesionálního bodybuildingu.

Josef GrolmusJaké byly v tehdejší době podmínky pro závodění v ČR? Byla kulturistika uznávána?

Podmínky byly zajisté těžší než dnes, nicméně nikdo si na to moc nestěžoval, protože to ještě nebylo v módě. Kdo se dal na kulturistiku, nemohl mít podmínky jako fotbalista nebo hokejista a s tím také počítal. Dnes nám chodí do redakce dopisy a maily od 15letých kluků, že prý začínají cvičit, ať jim seženeme sponzora, který by je živil a oni že by jenom trénovali a prý jednou pak určitě vyhrají Mr. Olympia.  Od odrostlejších zase slyšet pláč, kdo kolik tomu „obětuje“. Jsem toho názoru, že kdo vnímá tento sport a s ním spojený životní styl jako oběť, ať toho čím dřív nechá a neznechucuje ty ostatní.

Dle oficiální terminologie byla kulturistika v Československu uznána jako sportovní aktivita v dubnu 1964. Tehdy pracovala ještě jenom komise kulturismu při Svazu vzpírání Československého svazu tělesné výchovy, samostatní sportovní svaz se pak vytvořil v roce 1968.  Jednotlivá sportovní odvětví byla dlouhá léta kategorizována dle významu a kulturistika byla zařazena do té poslední, čtvrté skupiny. Lze tedy říci, že byla spíše trpěná než podporovaná.

Podíval jste se i na druhou stranu, tedy do pozice rozhodčího, soutěže probíhaly podobně jako dnes, nebo nalezneme odlišnosti?

Soutěže byly v něčem dosti podobné, v něčem zase podstatně odlišné. Ambicí prvních tvůrců pravidel bylo, aby se kulturistické soutěže podobaly na sportovní klání, na co se dnes, bohužel, v podstatě už rezignovalo. Pravidla začátkem 70. let byla inspirována třeba systémem hodnocení skoků do vody (prosazoval to František Bulva z Brna) a tak složitá, že v praxi se jen stěží dodržovala. Vyplňovali jsme celé tiskopisy.  Hlavní rozhodčí nedělal jakéhosi „výpravčího“ jako dnes v IFBB, ale seděl u stolku, také bodoval a navíc kontroloval ty ostatní. Svalový rozvoj jednotlivých partií, souměrnost postavy, celkový dojem i volná sestava se hodnotili počtem bodů. V jistém období byl součástí soutěží i benčpres jako demonstrace výkonnostního prvku. Dorostenci měli i povinnou sestavu, což sloužilo na osvojení si základních póz, práce s těžištěm těla a návyků pohybu v prostoru.

To vše dnes obecně často chybí, i když se bezesporu najdou pohybově talentovaní jedinci. Na druhé straně i někteří úspěšní závodníci jednají na pódiu diletantsky a pod pózováním si nepředstavují žádnou komponovanou a přemyšlenou sestavu, ale chaotické pobíhání po pódiu a gestikulaci směrem do hlediště, „odkoukané“ od profíků.

Negativní zvrat nastal před více než dvaceti lety zrušením výškových kategorií a zavedením váhových na způsob pravidel IFBB. Je pravdou, že honba za hmotou a kilogramy na úkor symetrie byla částečně přibrzděna zavedením klasické kulturistiky v IFBB a samozřejmě zachováním výškových kategorií v soutěžích v naturální kulturistice.

Dostal jste se jako rozhodčí i na mezinárodní scénu?

Jednou jsem byl v druhé polovině 70. let rozhodovat na mezinárodní soutěži v Polsku a jednou v Maďarsku.

Pokračování již ze nedlouho. Ludovít Major je šéfredaktorem magazínu MUSCLE&FITNESS.

  •