Miloš Pavlů - otevřeně o kulturistice (I.)

Miloš Pavlů - otevřeně o kulturistice (I.)

První část velmi autentického rozhovoru s Milošem Pavlů. Brněnským ostříleným kulturistou, který se chystá na další svoje vystoupení mezi kulturistickou elitou. Otevřeně hovoří o svém mládí, komunismu a kulturistice.

Miloš Pavlů - otevřeně o kulturistice (I.)

Vyjádření redakce Aktin:Ještě dříve než vás nadchneme nebo rozhořčíme rozhovorem s tímto brněnským matadorem, prosím přečtěte si následující řádky. Rozhovor s Milošem Pavlů je autentickým přepisem rozhovoru, který vznikl na jaře letošního roku. Dlouho jsme přemýšleli nad tím, zda přepis upravit, aby byl dle pravopisných norem, bez vulgarit a kontroverzí. Neuděláme to, právě takový přepis by vytratil osobnost námi zpovídaného sportovce. Pokud tedy někoho rozhovor urazí, omlouváme se. Nyní si však vychutnejte surový naturel Miloše Pavlů. Autory a zpovídajícími jsou Petr Juriga a Jan Caha.

Pořád piješ 20 káv denně?

Známá mi měřila tlak a zjistila že mám 193/111, takže takový trochu vyšší, že jo? Tak jsem šel z dvaceti káv na deset.

A co kola? Pořád držíš dva litry červené koly na den?

Jo, tu dvoulitrovou láhev denně.

A v dietě?

Taky dvoulitrovku, ale té lehké. No i v dietě, když jedu víc sacharidů, tak si dám normální kolu. To není zas tak hrozný.

Je to cukr.

Však to nevadí, po tréninku normálně. V marijánkách jsme chodili před tréninkem nebo po tréninku na ty marijánskolázeňský oplatky, ještě byly teplý. Strašně dobrý, vanilkový, oříškový, ty byly dobrý jak sviňa.

Kafe a kola, to byly dvě věci, které mi zůstanou navždy v hlavě z té doby, kdy jsme se potkávali u tebe v posilovně na Údolní. Tam to ale nějak nevyšlo, proč?

Majitel baráku si to chtěl nechat pro sebe, tak nás z tama vylifroval a jeho manželka si tam udělala fitko pro baby.

To byla jediná posilovna, kterou jsi tady v Brně měl?

Jako svou jo. A jinak jsem vlastně udělal první fitko v republice. To co měl Libor Minařík, tady na gajdošce. To bylo v roce 89, v srpnu jsem to otvíral.

Jak jste mohli v srpnu 89 otevřít soukromé fitko?

To nebylo soukromý, to bylo TJ Zetor. Ale já jsem to tam celý dělal, ještě s dvouma borcama. Skoro rok jsme dělali mašinu. U kamoša v baráku na dvoře. Když jsme dělali předkopávání, tak jsem si normálně sedl na židlu a jak jsem jel ten chod, tak on to překresloval na papír.

Takže kdo byl někdo ve fabrice tak kradl železo, pak se to vařilo...

Jasný, jasný... To bylo v osmdesátýmdevátým. V devadesátým si to potom převzal Libor Minařík a teprve tři nebo čtyři roky zpátky tam skončil. A to byl tehdy mazec jak sviňa, tam lidi nevěděli co mají dělat. Chodili tam, čekali na schodech, jak bylo narvaný. A hlavně tam chodili vysokoškoláci, což bylo dobře. Protože jak byl listopad 89, tak se tam všechno domlouvalo, všechno jsem věděl první. „Ty, nechceš jet s náma tam a tam...?“ – „Jo, jasný.“ Jeli jsme do Prahy, tam jsme dostali videokazety s tím co se v Praze dělo, dovezli jsme to do Brna na kouničky (studentské koleje – pozn. redakce), a ještě ten večer jsme to promítali. To bylo dobrý jak sviňa. Tohle mě bavilo, sundat ty komunisty. Převrat, to byl nejkrásnější pocit v životě.

Ty jsi byl při převratu dost aktivní.

Tak komunisti jsou hajzli, že jo? V roce 83 jsem dělal stávku. Zmlátili mě a dali status nežádoucí v republice.

Kde to bylo?

Já jsem dělal v depu, protože jsem se vyučil jako opravář lokomotiv. Pak jsem si vystudoval elektroprumku a dělal tady v Maloměřicích na lokomotivách. Nelíbilo se mně, jak se tam chovají k zaměstnancům. A všichni drželi hubu. Tak jsem si nechal tady v Rovnosti (nakladatelství novin – pozn. redakce) po nocích vytisknout letáky, které jsem tam pak rozházel. Přišlo 200 lidí, já tam stál nahoře, začal jsem s nima mluvit. Někdo mě bonzl, tak tam přijeli komanči s poldama a už to bylo.

Dostal jsi přes držku?

Ty krávo! Šest poldů se na mně střídalo v takové kulaté místnosti. Že ať podepíšu, tak jsem to roztrhal... Tři dny jsem spal vestoje, protože mě zřezali jak psa.

A mělo to nějaké dohry?

Vyrazili mě, nikdo mě pak nechtěl zaměstnat. Že budu dělat buďto kanály nebo půjdu k popelářům. Já jsem je nenáviděl. Komunisty a Rusy jsem nenáviděl. Rusi mě v osmašedesátém chtěli odstřelit. V deseti nebo v jedenácti jsem chodil hrát na kytaru. V Jundrově je most přes řeku a tam to bylo tenkrát vyhlášený stanný právo. Já jsem to nevěděl, tak jsem šel k profesorovi na kytaru. A jak jsem šel, tak Rusi vlítli na ten most... Já jsem jim nerozuměl, ruštinu jsem se nechtěl učit už od začátku. Nevěděl, co chce, říkám, že musím na kytaru, že na mě čeká profesor. Tak jsem šel a on na mě natáhl ten kvér a ten druhej rusák vystřelil do vzduchu. Samozřejmě jsem se rozbrečel a šel jsem domů jak debil, že si půjdu mamince stěžovat, že mě nechcou pustit do kytary.

Tam začala tvoje nenávist k Rusům?

Jo, od jedenácti.

Tady ta příhoda s těmi Rusy, potom v třiaosmdesátém incident se stávkou. No a jak to teda dopadlo? Vždyť tenkrát jsi musel být někde zaměstnaný, ne?

Musel, no. Jsem dělal skladníka v samoobsluze.

Měly tyhle události vliv na tvou sportovní kariéru?

To bych neřekl. V každým případě kulturistiku jako takovou pochopitelně potlačovali. Přišlo to ze západu, přes Polsko. Z Polska v jednašedesátým to přišlo sem.

Byla v té době možnost někam vycestovat?

Já jsem jezdil na soutěže do východního Německa – Potsdam, s tím problém nebyl. Jinak první co jsem byl za oponou, tak bylo Norsko – mistrovství Evropy, to bylo 88 nebo 89. Pak jsem si šel ještě vyžádat vystěhovaleckej pas, když mně dali status nežádoucí. No a to mě zase zmlátili, protože jak si prej můžu dovolit žádat vystěhovaleckej pas. Tak jsem jim vysvětlil, že když mám status nežádoucí, tak mám nárok podle paragrafu toho a toho občanského zákoníka na vystěhovaleckej pas, že jo?

Takže jsi dostal přes držku..

Tak jsem dostal přes držku.

Co v reálu znamenalo „status nežádoucí“?

Nežádoucí v této republice, to znamená, že jsi byl jako politickej.

Omezovalo to v něčem v životě?

Ve všem. Sledovali tě, co děláš, všechno. Navíc teta a strejda utekli do Švýcarska... to byly problémy pořád. Mě lanařili do komunistický strany, tak jsem jim vysvětlil že v žádným případě. Voni že mně dají byt, tak ať tam k nim vstoupím. Tak jsem jim řekl, ať si ten byt strčí do prdele, protože já prostě tady těm debilům nevěřím, že zkrátka nesouhlasím s komunistickým režimem. Tehdy to bylo hrozný.

V nedávném rozhovoru pro Aktin se i Pavol Jablonický rozpovídal ta toto téma a mluvil podobně.

Tak jasný. Ale teď třeba někteří ti mladší lidi říkaj: „No jo, ale ti komunisti, to bylo asi fakt lepší.“ Za to bych jim dal přes držku. Kdyby věděli...

A nechtěl jsi emigrovat?

No já jsem byl debil, já jsem tu měl možnost. V 88. roku jsme se domluvili s kamošema, že pojedeme autama Německo, Francii, Španělsko, Portugalsko a zpátky. Vyřídilo se to že nás pustili, tak jsme jeli. Když jsme byli v Kostnici, tak jsem volal tetě do švajcu a ona kde jsi, že pro mě přijedou. Já říkám, to by bylo supr. No jenomže pak jsem zase říkal máma, táta, toto... tak jsem se vrátil.

Ale tak to bylo už v osmdesátémosmém.

No jo, ale to tehdy nikdo nevěděl, co se děje, že jo? Byli tady debili pořád. Komunisti řádili. Já jsem nebyl ani v SSM, z pionýra mě vyhodili v jedenácti letech, že tam kazím morálku.

Revoltoval jsi už odmala.

Jo, mě to bavilo. Pionýři se mně vůbec nelíbili, protože nosili červený šátky, to jsem nenáviděl.

Rebel. Ale za tohle klobouk dolů. My v tomhle skoro nežili, ale muselo to být hrozné.

To bylo všechno určený, kde pojedeš. Nikde jsi nemohl promluvit. To nebylo nic pro mě.

Ty a kulturistika, kde to začalo?

V jedenácti letech, to jsem byl malej prcek, že jo, měl jsem třicet kilo. Tarzan. Starej, co ho hrál ten Weissmuller. Ten plavec měl supr postavu na tu dobu. (Johnny Weissmuller 1904-1984, americký plavec a herec, držitel 5 zlatých a 1 bronzové olympijské medaile – pozn. redakce).

Kde jsi začínal cvičit?

V kotelně u kamoša. Na trubkách pověšená kladka, na stole jsme dělali předkopy.

To jsi začal v trénovat už v 11 letech?

Né, to když jsem přestal chlastat. To bylo v sedmdesátýšestým roce, bylo mi osmnáct let.

„Přestal chlastat“... to znamená co?

Tam byla taková éra. Úžasný. ...(smích)... Dobrý to bylo.

Takže ta motivace tam byla už z dětství, ale dostal ses k tomu až v dospělosti.

Oni mě nikde nechtěli vzít. Když to bylo tady při těch tělovýchovnejch jednotách tak mě vykopli, že su malinkej, že až budu velkej tak ať přijdu. Takže jsem nikde nemohl. No tak jsem se nasral a začal jsem chlastat. Pak se založila TJ Jundrov, dovezli tam nakladačku a to když jsem viděl, to mě úplně dostalo. Říkam: „Ty krávo!“...originál nakladačka, nádherný!

Takže jsi měl 18 let, stál jsi před nakladačkou a věděl, že to bude ono.

Jo.

A věděl jsi co s tím dělat?

Určitě. Zajímal jsem se o to. Měl jsem takovou malou knížečku o tom jak cvičit. Taky jsem se díval do knih, kde bylo napsaný, jak kterej sval pracuje a při čem. Takže jsme byli v takový tělocvičně, tam jsme si vždycky vynesli jednoruční činky, jednu sklopnou lavičku, dali hrazdu na ripstol a cvičilo se. Tak jsem se chystal na první soutěž.

V té kotelně u kamaráda jsi cvičil jak dlouho?

Necelej rok.

Kamarád z kotelny byl nějak napřed a zaučoval tě?

Ne, v podstatě jsme to spolu zkoušeli. Jeho táta nám udělal kladku na ty trubky tam. Do ložisek dal tyčku, tam jsme dávali ty betonový nesmysly, jakýsi kotouče. Pak donesl nějaký železný klacky nebo co, to jsme používali jako závaží.

V další části rozhovoru se již podíváme na to, kam zavedly Miloše kulturistické roky v Brně i ve světě.

Fotogalerie z tréninku:
  •