Zdeněk Voprada - „Neztrácejte čas hledáním nějakých zkratek. Neexistuji.“

Zdeněk Voprada - „Neztrácejte čas hledáním nějakých zkratek. Neexistuji.“

Je tomu asi tři roky, co jsem poprvé narazil na videa Zdeňka Voprady, který jako mladý odcestoval z naší vlasti do USA. Zdeňkův Youtube kanál je věnovaný v podstatě českým fanouškům, i když o něm asi málokdo slyšel. Zdeněk motivuje lidi. Zdeněk se lidem snaží radit a pomáhat. Zdeněk v posledních měsících získal z ničeho nic na popularitě ještě víc, než kdy předtím. Během června mi napsalo několik lidí, jestli bych s ním neudělal rozhovor, ale já měl tento plán už několik měsíců před tím. Počkal jsem si, než bude mít Zdeněk po soutěži a tento rozhovor je výsledek našeho povídání. Snad vás rozhovor bude bavit tak, jako bavil mě. Snad si dokážete vzít něco od člověka, který cvičí již 22 let.

Rozhovor vede Jan Kavalír.

Zdeněk Voprada - „Neztrácejte čas hledáním nějakých zkratek. Neexistuji.“

Jak ses dostal ke kulturistice a jak dlouho se jí již věnuješ?

Dostal jsem se ke kulturistice ve věku 17 let po dvouletém dělání bojových umění. Jenom na zesílení a posílení kondice jsem začal chodit do fitka. Měl jsem dobrou figuru, ale i tak jsem začal zvedat činky. Ten pocit byl úžasný a líbilo se mi sledovat mé svaly,  když jsem cvičil bicepsy s jednoručkama. Okamžitě jsem si to oblíbil a asi jako každý kluk jsem chtěl nabrat více svalů. Ukončil jsem dráhu bojových umění a okamžitě se přihlásil do F-M fitness centra. Začal jsem studovat a kupovat si M&F časopisy s cílem dozvědět se co nejvíce o cvičení a později i o stravě. Kulturistika se pro mě stala závislostí. Je mi 39 let a stále cvičím. Neměl jsem žádnou pauzu. Cvičím a věnuji se kulturistice již 22 let. 

Facebook mi ukazuje jako tvé rodné město Frýdek-Místek. Žiješ ale v americkém státě Nebraska. Kdy ses rozhodl přestěhovat se do USA a co bylo tím důvodem?

Ano, vyrůstal jsem ve F-M, ale ve věku 21 let jsem se rozhodnul přestěhovat se do USA. Ten nápad ani nebyl můj, ale mého tréninkového partnera, se kterým jsem začínal. Pamatuji si, jak jsme celé hodiny četli a bavili se o Arnoldovi a Francovi Columbovi a jak oni přešli do USA kvůli kulturistice. Řekl mi, že když to dokázali oni, my to můžeme dokázat taky. Kulturistika je totiž nejlepší v USA. Já byl nejdříve skeptický, ale časem jsem tomu začal propadat a ve věku 18 let (tedy po ročním cvičení) jsem se rozhodnul, že se také přestěhuji do USA a stanu se profesionálem. Začal jsem studovat AJ, místa na bydlení, kontakty atd. Pamatuji si, jak se mi kamarádi z F-M vysmívali že, nemám žádnou šanci, nic neumím, nemám dostatečné finance, zelenou kartu, pracovní povolení. Nic. Ale já je neposlouchal, naslouchal jsem hlasu svého srdce a mel jsem tu kuráž a sebevědomí, že to můžu dokázat. Ve věku 21 let jsem v novinách našel jednoho člověka, který tam měl inzerát pro nábor lidí na práci v USA. Odepsal jsem mu a napsal svůj příběh a svůj cíl. Místem byla Kalifornie, L.A., a to pro mě znamenalo všechno. Můj osud byl zpečetěn. Všechno, co jsem si přál a v co jsem věřil, se mi pomalu začalo otvírat, jak jsem si přál.

Zdeněk VopradaTvůj tréninkový partner ještě z České republiky šel do USA s tebou, nebo zůstal doma?

Ne, nešel semnou. Já v roce 1994 musel na vojnu a Petr, tak se jmenuje, se rozhodl, že to zkusí sám. Přes nějakou pracovní agenturu se nechal najmout na práci na Key West. Vyzkoušel to, ale po půl roce se vrátil zpět do ČR, že potřebuje více znalostí v angličtině, protože měl hrozné problémy se tam dorozumět. Myslím, že se ale už do USA nikdy nevrátil.

Cvičíš 22 let, to je pro mě nepředstavitelné. Já cvičím teď vlastně přesně 5 let a doufám, že o sobě budu také moct za 17 let říct, že cvičím 22 let. Znamenalo by to, že dělám to, co má tak moc rád. Píšeš o Kalifornii, to je nádherný stát. Jak vypadala Kalifornie ve srovnání s Českou republikou na začátku devadesátých let?

Ten první dojem nikdy nezapomenu. Já odletěl z Česka v dubnu 1996 a to si ještě pamatuju. Byl trochu sníh. Docestoval jsem do Kalifornie a připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Krásně teplo, všechno čisté. Bylo to pro mě něco nového, protože jsem na to nebyl zvyklý. Udělalo to na mě velký dojem. Pamatuju si, jak jsem poprvé jel s kamarádem do supermarketu a tam ta podlaha byla tak navoskovaná a lesklo se to tak, že jsem nevěděl, jestli na to můžu stoupnout v botách. Všechno bylo pěkně srovnané a upravené. Já teda nikde moc necestoval a svět jsem moc nepoznal, ale jízda třeba na PCH (Pacific Coast Highway)skrz Kalifornii hned vedle pláže v obklopení palem byla moc super. Nejvíce se mi líbilo to teplo. Ptal jsem se, jak je tam v zimě a odpověď byla jednoznačná - tady je non-stop léto. Zamiloval jsem se do Kalifornie. Mentalita lidí je také úplně jiná. V ČR jsou většinou lidé takový zamyšlení nebo zatrpklí. V USA se na sebe všichni usmívají, navzájem se zdraví, i když se třeba vůbec neznají. Navazují hezké konverzace. Pro mě to byl nezvyk. Ze začátku na mě lidé stále mluvili, ale já jsem měl ještě problémy s angličtinou, takže jsme se dorozuměli hlavou a patou. Zvyknul jsem si rychle a asi po 6 měsících jsem se dokázal už dorozumět sám. Největším dojmem z USA je zdvořilost lidí. Lidé v Americe jsou jako zrcadlo, zdvořilost a úsměv opětují s láskou. Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem se na tuhle mentalitu adaptoval.

Jaké byly tvé začátky v USA a jak vypadal tvůj život několik prvních měsíců?

Začátky byly jako každý začátek nesnadné. Dostal jsem ale příležitost a věřil sám v sebe. Musel jsem si začít hledat práci, a protože jsem neměl pracovní povolení, musel jsem pracovat pouze na černo. Od kamarádů jsem dostával takové menší fušky (uklízení baráků, natíraní bytů, práce na pozemku, umývaní nádobí a menší práci v pizzerii). Začal jsem chodit do školy pro zlepšení AJ a také jsem si našel místní fitness centrum. Cvičil jsem tam a náhodou, nebo asi osudem, jsem se tam seznámil s ženou, která se později stala mou manželkou. Jmenuje se Maggie. Začali jsme spolu cvičit a pomalu se seznamovat. Vyprávěl jsem ji svůj příběh a svůj sen. Víceméně přeskočila jiskra a navzájem jsme se tomu druhému zalíbili. Po šestiměsíčním pobytu jsem ale musel opustit USA kvůli propadnutí vízového pobytu. Maggie mi ale řekla, že nemusím odjíždět a dala nabídku k sňatku. Ona je Američanka, takže po svatbě jsem obdržel dočasný pobyt a po pár letech zelenou kartu.

Jak vypadaly na začátku devadesátých let posilovny v České republice a jak v USA? Kde jsi začal cvičit po příchodu do Spojených Států?

Já začínal ve fitku, ve kterém byly všechny stroje a lavičky dělány ručně svářečem, který tam cvičil a byl kamarádem majitele. Kotouče a jednoručky rovněž. Ale já to bral jako fitko, ve kterém jsem chtěl cvičit. Nevěděl jsem nic o kvalitě naradí nebo firemních a značkových strojích. Zamiloval jsem se do cvičení a do toho pocitu, který mi posilování dodávalo. Vzpomínám si, že to fitko bylo hodně populární a ve večerních hodinách velice zaplněné. Chodilo tam cvičit spousty lidi. Myslím, že tenkrát ve F-M byly posilky jen 2, nebo 3. Takže konkurence malá a lidi měli o cvičení velký zájem. V dnešní době jsem se doslechl od kamarádů, že chození do fitka už víceméně upadlo a lidé ztrácejí zájem. Je to škoda.

Já začínal cvičit v USA ve fitku Bally total fitness, do kterého mě přivedl kamarád, a hned si mě tam oblíbili. Ze začátku mi dali 2 týdny zdarma na vyzkoušení a poté mi nabídli kontrakt na rok. Tady v USA se všechno dělá na kontrakt, dokonce i mobilní telefony. Je ale zajímavé, že např. taková pracovní smlouva neexistuje. Když splníte nábor, tak podepíšete par papírů a máte práci. Žádný kontrakt, nebo závazek. Můžete z té práce odejít, kdy chcete. Ze zdvořilosti se ale dává 2 týdenní oznámení, že chcete odejít.

Také jsem začal cvičit v Gold's Gym v Redondo beach. Tam se mi moc líbilo. Občas jsem tam zahlédl cvičit Chrise Cormiera.

Zdeněk VopradaKolik států jsi v USA vystřídal, respektive kolikrát jsi měnil bydliště?

Jenom Kalifornie a Nebraska. Z Kalifornie jsme se přestěhovali do Nebrasky asi po 3 a půl letech. Kalifornie je krásná, ale má svou nevýhodu. Je moc drahá, nájmy jsou šílené a daně vysoké. My platili za menší jednopokojový apartmán $1100/měsíc nájem. Výdělky také nebyly nic moc. A kulturistika vyžaduje finance. Měl jsem svou práci 40h/týdně, ale to nestačilo. Tak jsem ještě přes víkend dělal brigády. A do toho všeho jsem musel najit čas na cvičení, stravu atd. Bylo toho na mě moc. Maggie, tedy moje manželka, se mě zeptala, jestli bych to s ní nezkusil v Nebrasce. Ona tam měla kamaráda z vysoké školy jako spojku. Nájmy jsou v Nebrasce poloviční, daně menší a život trochu klidnější. Zkusili jsme to a nakonec zde zůstali. Kalifornie mi chybí, ale ten stres jsem už nezvládal. Nebraska není špatná. Je zde změna ročních období přesně taková, jako je v Česku. A žije zde veliká česká menšina. Je zde dokonce i Sokol, česká restaurace Bohemian café a spousta předků z České republiky. Jejich potomci ale bohužel nemluví česky.

Pojďme se podívat zpátky na tvou poslední soutěž. Na Masters Nationals z toho bylo druhé vyvolávání a 9.místo. Na facebook jsi dal video, ke kterému asi nemá smysl se nějak vyjadřovat. Člověk si ho musí poslechnout, aby ho mohl správně ocenit. Já tedy už vím, jak tuto soutěž bereš. Pověz ale čtenářům, jak zpětně vnímáš umístění a formu, se kterou jsi závodil.

Na Masters 2014 jsem se připravoval celý rok. V roce 2013 jsem se zde umístil na 6. místě a byl jsem z toho zklamaný. Mě ale každá porážka posílí a naučí něco nového. Zjistil jsem si od poroty, co mi chybí. Odpověď byla jednoznačná – lepší připravenost. Abych zvládl udělat potřebnou formu, tak jsem se rozhodl najmout si trenéra Matta Portera, který si hodně potrpí na kvalitu a vysokou definici. Začali jsme spolupracovat 16 týdnů před soutěží. Těch předešlých 8 měsíců jsem trénoval sám. V tomto mimosoutěžním období jsem nabral až na 120kg. To bylo hodně, a když mě poprvé Matt na fotkách uviděl, bylo hned jasné, že nesmíme ztrácet čas a budeme mít před sebou hodně práce. Já jsem ale velice odhodlaný a pracovat sám na sobě jako kulturistu mě moc baví. Nakonec jsme všechno stihli přesně na čas soutěže a moje forma byla perfektní. Věřili jsme ve vítězství. Chybu jsem udělal v tom, že jsem na soutěž jel autem a z Omahy do Pittsburghu to je 17 hodin. Dorazil jsem hodně unavený ve čtvrtek ve 4 ráno a soutěž byla v pátek. Celou dobu jsem byl stále na depletační dietě a superkompenzace glykogenu začala až ve čtvrtek večer. Byl jsem hodně vystresovaný a unavený. To vše trochu pokazilo formu. Nakonec jsem byl na podiu vzhledově sice vysekaný, ale plochý. Potřeboval jsem více času na naplnění svalů glykogenem. Já sám jsem byl ale se závěrečnou formou velice spokojeny a byla to moje nejlepší forma za celou mou soutěžní kariéru.

Tvým trenérem je tedy uznávaný prep kouč (trenér, který se specializuje na přípravu klientů na soutěž) Matt Porter. Matt je vynikající trenér, ale také sám závodí. Jeho reputace, především na amerických fórech o kulturistice, je opravdu vysoká. Jak probíhá taková spolupráce s prep koučem konkrétně ve tvém případě?

Matt je vskutku geniální prep kouč a já se od něho naučil spoustu nových věcí o tréninku a výživě. On žije ve státě Oregon a já v Nebrasce, takže naše spolupráce je přes internet a Skype. Každý týden zasílám povinný check in a fotky. Podle toho, jak vypadám a jak se cítím, mi upravuje stravu. Přes webkameru mě může sledovat při pózovaní. Komunikujeme každý týden, ale na otázky, které mám během přípravy, mi odpoví přes e-mail okamžitě. Nikdy jsem nemusel čekat dlouho na odpověď.

Jak vypadá tvůj tréninkový rozpis a jaké principy se snažíš v tréninku využívat?

Můj rozpis na tuto přípravu je od mého kouče Matta. Je vskutku intenzivní a pro mě to byla novinka. Trénuje se každý den a prvních 8 týdnů byly partie rozdělené ve split systém. Všechny svalové partie, vyjma prsních svalů, jsem cvičil 2x týdně. A intenzita cvičení byla prováděna v gigantických sériích a vyšších opakováních. Tedy 12 až 15.

Poté, v dalších 8 týdnech, se trénink změnil a všechny partie byly procvičeny během 5 dnů a znovu se opakovaly. Tedy zase žádný den volna. Intenzita byla rovněž v gigantických sériích a počet opakování se zvýšil na 15 až 20. Moje kardio aerobní cvičení jsem prvních 8 týdnů prováděl 6 dní ON a jeden den OFF, 30 minut na lačno ráno. A v druhé fázi 8 týdnů jsme změnili kardio na každý den a rozdělili na prvních 15 minut cvičení na eliptickém zařízení a potom okamžitě na pás, nebo stepmill  v časové fázi 10 minut. Tohle kardio bylo 2 krát denně. Ráno na lačno a potom znovu o 6 - 8h později. Zvyšovali jsme čas na páse, nebo stepmillu o 5 minut každý týden. V závěrečné fázi jsem tedy cvičil 80 minut kardia rozděleně na 40 minut ráno (15 minut na ekliptiku s vysokou intenzitou intervalového cvičení a následovalo 25 na páse ve střední intenzitě) a o 8 hodin později se cyklus opakoval stejně.

Gigantické série jsi využíval v přípravě i v minulosti, nebo až letos? Jak podle tebe ovlivnily to, jak jsi vypadal na prknech?

Gigantické série jsem vyzkoušel letos poprvé. V minulosti jsem experimentoval se super sériemi. Gigantické série, ve kterých jsem trénoval až 5 cviků za sebou a 15 - 20 opakování v každém cviku, opravdu vyžadovaly maximální koncentraci a silnou vůli a úsilí. Také to byla silná zátěž na kondici. V posledním cviku jsem už ani necítil sám sebe, potřeboval jsem dopomoc a bylo to víceméně jen o dokončení počtu opakování. Hypertrofie byla maximální. Výhoda byla v tom, že trénink byl vždycky ukončen během 45 až 50 minut. Celkově jsem trénoval 2 až 3 rotace gigantických sérii. A každá rotace se opakovala pouze 2 krát. Věřím, že během přípravy na soutěž by trénink mel byt vysoce intenzivní s kratšími pauzami mezi sériemi. A ne delší, než hodinu. Zbytečně neztrácet čas nějakým vybavováním nebo dlouhým odpočinkem. Přijít - odtrénovat svaly co nejintenzivněji - a odejít. To je moje heslo. Strava je velice důležitá a já si vždycky do posilky beru jídlo, které mám po tréninku. Věřím, že výživa musí být v těle po tréninku co nejrychleji. Během diety před soutěží je tělo náchylné na katabolizaci, a proto je důležité netrénovat příliš dlouho.

Hrudník je tvá velká dominanta. Víš proč tomu tak je? Nedávno mi někdo psal, že jsi býval velmi dobrý powerlifter s silným bench pressem.

Na hrudník dostávám velké komplimenty, to máš pravdu, i když mně samotnému nestačí. Vidím spoustu nedostatků hlavně kolem vnějších stran a to potřebuju více dopilovat.

Myslím, že powerlifting moc nepomohl. Já už měl dobře vypracovaný hrudník od přírody geneticky. Powerlifting pomohl zvýšit hustotu a rozměr svalů víceméně po celém těle. Začal jsem se věnovat vzpíraní v r. 2002. Hledal jsem tady v Omaze nějakou dobrou posilku, ve které se prostě dře. Já moc nejsem na fencovni fitka, tam jenom člověk změkne. Já mám rád gym, kde buší Metallica, kde lítá v prostoru magnézko a kde je cítit pot a krev. Našel jsem Big Iron Gym a hned jsem se tam do všeho zamiloval. To bylo přesně pro mě. Majitel byl několikanásobný národní mistr USA a nabídnul mi trénování v týmu pod jeho dohledem. Zkusil jsem to a líbilo se mi to. Po 8 měsících jsem měl nové přírůstky. To mě potěšilo, protože jsem měl problém nabrat na svalech. Také trénování jako tým bylo úplně o něčem jiném, než když jsem trénoval sám. Navzájem jsme se povzbuzovali a od srdce si pomáhali. Jeden druhému jsme si fandili. Vždycky jsem si připadal jak na bojišti, bylo to super! Po tréninku jsme všichni chodili na jídlo a objednávali si hromady jídla. Připadal jsem si jak nějaký gladiátor. Všechno šlo hladce, ale potom v r. 2003 přišla zlomenina pánevní kosti. To se mi stalo po závodech. Měl jsem normální trénink jako vždycky a dal si dřepy. 220kg pro 8 opakovaní. Při posledním opakování to třikrát ruplo a já padl na podlahu. Vyléčil jsem se z toho. Když shrnu všechny má zranění, která jsem utrpěl během powerliftingu v r. 2004, tak to byly 3 zlomená žebra během mrtvých tahu, natáhnuté vazyaposlední zranění, které ukončilo dráhu mého vzpírání, bylo zlomené levé předloktí během 300kg benchpressu. Musel jsem na operaci a dali mi tam plech a 7 šroubů. Všechno to nějak navazovalo na sebe, to poslední zranění mě zase ovlivnilo psychicky a já už nevěděl kudy kam. Ale jak jsem se už zmínil v jedné z otázek. Shawn a Maggie mi řekli "zkus to znova v kulturistice" a já jsem rád, že jsem poslechl. Asi to byl osud.

Matt Porter je velkým proponentem sacharidů a peri-workout výživy. Můžeš prosím, samozřejmě bez vyzrazování know-how, popsat tvůj jídelníček a principy, kterými se snažíš dosáhnout té vůbec nejlepší připravenosti na soutěž?

Ano, jeho jídelniček byl rovněž pro mě novinkou. V minulosti jsem si dělal plány podle sebe. Od Matta jsem se naučil spousty nových věcí a z některých jsem byl vskutku překvapen, že to můžu vůbec jist. Já se sám připravoval v minulosti na soutěže a na některá jídla, jako pečivo, cereálie, palačinky a těstoviny jsem vůbec nemyslel a do předsoutěžní přípravy je vůbec nezařazoval. Matt mi je v jídelníčku přidával a dokonce po 9 - 10 týdnech přípravy mi začal přidávat tzv. refeed dny. Po tréninku jsem směl jíst cereálie slazené cukrem a dochucené mandlovým mlékem. Rovněž klasické těstoviny Penne s kuřecím, nebo krevety a rajskou zálivkou. Také klasické palačinky s bagelou. Čokoládové rýžové chlebíčky, Ezekielové chleby, nebo anglické muffiny nebyly také problém. Musím říct, že mi jeho stravovací principy hodně vyhovují. Mám 7 jídel denně, která obsahuji mleté hovězí maso 96% fat free, kuřecí a krutí prsa, 100% vaječné bílky, chřest, špenát, okurku a jasmínovou rýži nebo batáty. Strava se měnila skoro každý týden, nejdelší změna byla po 2 a půl týdnech. Stale se upravovala podle toho, jak jsem se dostával do formy a jak jsem vypadal. Popravdě řečeno jsem ani tak moc v této dietě "netrpěl" tak, jako v minulosti, a opravdu mi jeho jídelníček hodně vyhovoval.

Začátek makronutrientů byl asi půl na půl mezi bílkovinami a sacharidy, ale po každém týdnů, nebo dvou týdnech, se sacharidy snižovaly a bílkoviny zvyšovaly. Na začátku jsem měl kolem 400g od sacharidů a bílkovin a ke konci 525g bílkovin a 125g sacharidů. Tuky se moc neměnily, tam to vždycky bylo kolem 60 - 70g/den.

Jak se lišil poslední týden tvé přípravy letos od let minulých? Vsadím se, že i v tomto jsi s Mattem Porterem zažil něco nového?

Těšil jsem se na něco nového a pravého. V minulosti mi depletační dieta a superkompenzace moc nevycházela. Také manipulaci se sodíkem jsem neměl 100%. S Mattem to bylo jednoduché. Dieta se neměnila a moje poslední fáze se 124g sacharidů a 500g bílkovin trvala až do čtvrtečního večera. Kardio skončilo v neděli a trénink byl do úterý. Potom jenom pózovaní. Ve čtvrtek, tedy den před soutěží, jsme vyřadili sůl a v pátek jsem pil jenom trochu kokosové vody - ta zabraňuje křečím. Ve čtvrtek večer jsem měl první poradně jídlo, steak s rýží, a hned poté rýžové chlebíčky s mandlovým máslem a džemem. Během večera a přes noc jsem stále superkompenzoval na rýžových chlebech s mandlovým máslem a džemem. V pátek, v den soutěže, bylo první jídlo ve 4:30 ráno a to jsem měl vejce, steak a vločkové cereálie. Asi o 2 hodiny později kuře, rýži a bagela. Poté už jenom rýžové chlebíčky. Soutěž začala už v 8 hodin ráno a já věděl, že budu na pódiu tak kolem 10. hodiny. Asi půl hodiny před rozpumpováním jsme zpětně zařadili sodík. Pojídal jsem hořčicové solné preclíky, které mají vysoký obsah sodíku.

Jaké máš plány teď? Čeká tě odpočinek, nebo tě čeká v blízké době další soutěž?

Ted menší odpočinek. Ve fitku teď cvičím jen kondičně lehké váhy na procítění.  Rovněž zařazuji aerobní cvičení. Kardio by se podle mě mělo dělat stále. Udržuju si formu, takže jím stále "čistě". Zatím jsem si dopřával po soutěži pizzu, zmrzlinu a rovněž guláš. Všeho ale s mírou. Mám před sebou asi ještě jednu kvalifikační soutěž na rok 2015, která bude u nás v Omaze 4. října.

Povedlo se ti propojit kulturistiku jako lásku, koníček a zaměstnání zároveň, nebo pracuješ v úplně jiné oblasti?

Teď by se to dalo všechno spojit dohromady, ano. Je to moje vášeň, životní poslání, koníček a zároveň mi to pomáhá ve výdělku. Když mě lidé vidí venku, v obchodě, nebo v okolí, mají zájem o osobni trénink. A tím se také živím, jsem osobní trenér. Takže je to všechno spojeno. V minulosti tomu tak nebylo, střídal jsem různá zaměstnání jako prodejce pro Coca - Coly, kuchař pro čínskou restauraci, skladník, prodejce sportovní výživy a také jako vyhazovač. Ted jsem ale velmi happy, dělám to, co mě baví a čemu rozumím. Naučil jsem se, že v životě je nejdůležitější si vybrat tak, aby byl člověk šťastný.

Co je tvůj vůbec nejsilnější životní zážitek spojený s kulturistikou?

Wow, tohle bude delší odpověď. V roce 2003 jsem utrpěl zranění zlomené pánve ve třech místech. Nemohl jsem moc cvičit a začal jsem mít své osobní deprese a začínalo se mi hodně stýskat po Česku. V manželství také byly nějaké potíže. Začal jsem hodně cestovat do Česka. Každý rok. Vždycky jsem tam zůstal pár měsíců. Ale čím déle jsem v tom pokračoval, tím více jsem se ztrácel sám v sobě. Začal jsem ztrácet svůj sen a důvod, proč jsem se rozhodl pro život v USA. Tohle trvalo asi 6 let. Ve cvičení jsem stále pokračoval, ale nesoutěžil jsem. Soutěžil jsem pouze jako powerlifter, ale k tomu se dostaneme později.

Víceméně jsem byl na životní křižovatce a stále se rozhodoval, zda se mam vrátit zpět do ČR. Myslím, že kdybych byl sám, tak bych se vrátil. Ale já mám tady v USA svou rodinu a moje dcera Dagmar pro mě znamená celý svět. Nedokázal bych je opustit a nikdy bych si to do budoucna neodpustil. V r. 2009 se usmálo štěstí, můj nejlepší přítel Shawn Franco a moje manželka Maggie ke mně promlouvali a zmínili se o kulturistické soutěži, která byla za 9 týdnů. Řekli mi, že bych se měl vrátit zpět na pódium, že jsem dobrý kulturista a můžu inspirovat ostatní. Já jsem byl v hrozné formě. Měl jsem asi 109cm přes břicho. Rozhodl jsem se tomu dát ale šanci. Když v životě ztrácíme cestu a smysl, je lepší se vrátit vždycky na začátek. Hned v pondělí jsem najel na aerobní cvičení a stravu, kterou jsem si sám upravoval podle mých zkušeností a znalosti. Stihnul jsem to tak na 70%, bylo málo času, ale má transformace udělala velký dojem na všechny u nás v posilovně Big Iron Gym. Má inspirace tedy začala zde. Pokračoval jsem. Věděl jsem, že jsem na správné cestě. Začal jsem nacházet sám sebe, můj sen a můj smysl. Čím víc jsem cvičil, tím lépe jsem se zdokonaloval a tím více jsem povzbuzoval a inspiroval ostatní. To mi dodávalo neskutečné množství energie. Našel jsem svou víru a každý den děkoval Bohu za tuhle druhou šanci. Moje osobnost se pozitivně lepšila každý den, má přátelství zesílila a mé manželství jenom rozkvétalo. Začal jsem si více vážit všech kolem sebe. A za to všechno děkuji kulturistice. To je moje životní zkušenost, která je pro mě neocenitelná. Moje životní poslání. Díky kulturistice jsem nezískal dobrou formu jenom já, ale také ostatní lidé, kteří mě sledovali a inspirovali se mou tvrdou prací a změnou, kterou jsem dokázal. To má pro mě ještě vetší vyznám, než kterákoliv výhra na soutěži. Lidé mi posílají vzkazy o svém úspěchu, fotky jak vypadali předtím a potom, fotky jídelničku atd. Mám z toho velmi dobrý pocit na srdci a hodlám v tom pokračovat. Pomáhat lidem k lepšímu je to největší uspokojení, jakého můžete v životě dosáhnout.

Zaujal tě v poslední době nějaký kulturista z České republiky?

Já si pamatuji našeho skvělého Pavla Jablonického a občas ho vídám na Youtube.

Musím se tě zeptat i na to, jak vnímáš kulturistiku v současnosti. Líbí se ti trend, kterým kulturistika směřuje? Podle některých chybí v současnosti estetika a místo připravenosti je nejdůležitější být velký, i když může být velké třeba i břicho.

Kulturistika je na tom stejně, jako každý jiný sport. Evoluce jde stále kupředu. V technologii, ve sportu i v životě. Pokrok nezastavíme. Kulturistika je hodně závislá na sponzorech a fanoušcích. Vyžadují stálé změny, vývoj a větší rozměry i na úkor estetiky. Není tomu tak ale na každé soutěži. Phil Heath je estetický a zároveň obrovský. Mě hodně zaujala kulturistika jako umění a artistická dovednost se svým tělem. Je to až neuvěřitelné, jaké změny můžeme dokázat se svým tělem. Je to jako sochař, který začíná s kusem hlíny a dokáže vytvořit hotový masterpiece. Věřím, že každý, a opakuji každý, člověk muže být v dobré formě. Vyžaduje to pouze trochu odhodlání, práci a zdravý respekt k sobě sama.

Zdeňku, v České republice je hodně lidí, kteří tě sledují. Spousta z nich kulturistiku miluje a někteří pro ní také žijí. Co bys všem, kteří s námi mají společnou vášeň v podobě zvedání železa, vzkázal na závěr?

Všem, co mě sledují a fandí mi, bych především hodně rád poděkoval. Jste všichni skvělí a mě to dodává neskutečnou energii. Hodně si toho vážím. Je fantastické, že v České republice je stále velký zájem o kulturistiku a já budu i nadále všem podporou, aby tento krásný sport i nadále rostl. Kulturistika je namáhavý sport, ale věřím, že dokáže i hodně vrátit. Mně vrátila zpět můj sen a můj smysl. Všem bych vzkázal, aby měli také svůj sen a svůj cíl pevně ve své mysli. Každý den po probuzení si tento cíl připomeňte. Začnete hned, neodkládejte své sny a cíle na zítřek. Dejte všemu čas a nic se nesnažte uspěchat. Neztrácejte čas hledáním nějakých zkratek. Neexistuji. Kulturistika vyžaduje roky a roky práce a odhodlaní. Nenechte se odradit negativními lidmi nebo zlými myšlenkami. Mně také každý říkal, že nemám v USA šanci a dnes jsem právoplatným občanem USA a dělám to, co miluji. Naslouchejte hlasu pouze svého srdce, to vám řekne, co doopravdy chcete dokázat. Nepolevujte, když přijdou těžké chvilky. Těžké časy jsou pouze dočasné, nikdy trvalé. Překonejte je, pokračujte v cestě za svým cílem, ať je to cíl kulturistický, pracovní nebo i životní. Podporujte a inspirujte další lidi, kteří si budou vašich cílů a výsledků všímat. To jsou vaši fanoušci. Pojďme se motivovat navzájem k dobrým cílům. Každý má právo žit svůj sen, mít svůj cil.

Pokud bys chtěl někomu poděkovat, ať už kamarádům, sponzorům, nebo všem, kdo tě podporují, tak máš možnost právě teď. Já Ti moc děkuji za tento rozhovor, ale i za neuvěřitelně inspirativní videa, která dáváš na internet. Prosím, pokračuj v nich.Já tě sledovat nepřestanu a nejsem sám!

Poděkovaní bych rád vzdal své rodině. Moc mě podporují a pomáhají mi. Svému kouči Mattu Porterovi. Svému sponzoru Panther Sports Nutrition. Všem svým tréninkovým partnerům. Freddy Marques, Jelena Vrcelj, King Josiah, Andrew Morrel a všem skvělým fanouškům nejen z České republiky, ale z celého světa. Děkuji, že i nadále provozujete a podporujete tento krásný sport. Rovněž děkuji Bohu, že jsem i nadále zdravý a silný, a můžu se věnovat všemu, co miluji. Dekuji i tobě, Honzo, za tuto příležitost a skvělý rozhovor.

Facebook: https://www.facebook.com/zdenek.voprada?fref=ts

Youtube: https://www.youtube.com/user/TheZdenda9/videos

  •