Joel Smith - rozhovor (CZ)

Joel Smith - rozhovor (CZ)

Joel Smith, specializující se především na zvyšování vertikálního výskoku, ale také kondiční trenér napříč různorodými sporty se stal jednou z hlavních postav rozhovoru, který jsme vám na našich stránkách přinesli v jednom z předchozích článků. Dnes se podíváme na českou verzi rozhovoru s tímto zahraničním hostem. 

Autor: Jakub Kalus

Joel Smith - rozhovor (CZ) 

V první řadě bych Vám chtěl poděkovat za to, že jste k tomuto rozhovoru svolil, a našel si na něj čas. Už velmi dlouhou dobu se věnujete tréninku výskoku, a jste v něm považován za specialistu. Mohl byste nám prosím sdělit, z jakého důvodu Vás tato specifická vlastnost zaujala, a proč jste jí stále fascinován i po tolika letech, kdy jste trénoval sebe a také své atlety?

Já děkuji za nabídnutí možnosti udělat tento rozhovor. Vertikální výskok byl mou vášní už od mých dětských let. Moje první vzpomínka na skákání pochází ještě ze základní školy, kde jsme s mými spolužáky snažili vyskočit na trámy podpírající strop, a kde se ukázalo, že moje výšková převaha (byl jsem nejvyšším dítětem ve třídě) mi dovolila jako jedinému se těchto trámů dotknout. Byla to jedna z atleticky zaměřených disciplín, v které jsem mohl ohromit své okolí, takže jsem v této disciplíně pokračoval i nadále. Skákání mi vsadilo brouka do hlavy, a já se od té doby snažil skákat na všechny vysoce položené objekty, které se naskytly.

Tato láska ke skákání mi zůstala i během střední, a vysoké školy. Dovedla mě k tomu, že jsem se v 15 letech začal věnovat skoku vysokému, a to mi dovolilo se o tuto problematiku ještě dále zajímat (pozn. autora osobní rekord našeho hosta je 215 cm). Vždy jsem byl člověkem, který se snažil o věcech, které ho zajímaly, zjistit co nejvíce poznatků, což dokazuje i například to, že jsem jako dítě četl pro zábavu encyklopedie. Tento přístup jsem použil i ve vzdělávání okolo skákání, rozvoje rychlosti, a všeobecně výkonnosti sportovců.

Skákání mě stále fascinuje i ve věku 32 let, i přesto, že jsem požehnaný tím, že můžu trénovat sportovce různého zaměření, a různých disciplín. V posledním desetiletí jsem pracoval hlavně s atlety, ale momentálně spolupracuji s plavci, hráči tenisu, nebo například vodního pola, a mladým atletům se věnuji ve zbytku volného času. Už sice více netrénuji za účelem zvyšování výskoku, ale i tak si stále chci svoje skokanské schopnosti udržet, a být schopen provést smeč s basketbalovým balonem, čehož bych chtěl být schopen i až do věku 40 let.

Pokud byste se mohl vrátit do doby, kdy jste začal trénovat ostatní, se znalostmi a zkušenostmi, které máte teď, našel byste nějáké tréninkové principy, které jste zanedbával, případně můžete si vzpomenout na určité tréninkové metody, jimž jste přikládal větší váhu, než si zasloužily?

Ano, rozhodně. Když jsem začínal s trénováním, byl jsem příliš mnoho zaujatý tím, jak se moji svěřenci cítili každý jeden den. Byl jsem příliš vystrašený na ně zatlačit. Také jsem se nezajímal o mentální faktory, například tehdy, když mi říkali že se cítí hrozně, což si teď s odstupem času uvědomuju, že je u spousty atletů spíše psychologická brzda, než jejich reálný stav. Někteří z mých sportovců, které jsem trénoval v začátcích dosáhli o mnoho lepších výsledků, když přešli k jinému trénerovi, který jim jednoduše zařadil kvanta plyometrických cviků, a nestaral se tolik o to, jak se každý den cítili. Někteří sportovci jednoduše potřebují pouze makat.

Jsou samozřejmě i případy, kdy sportovci nechají na tréninku všechno, ale nikdy vám nepřiznají, že je něco bolí, a u těchto sportovců se musíte držet spíše pořakadla, že méně je někdy více.

 Dále jsem ve svých začátcích tolik nerozvíjel svoje atlety všestranně (multilaterálně), a také jsme netrénovali v dostatečném celkovém objemu práce. Dále už teď vím, že optimální trénink je směsí period o vyšších a nižších objemech práce, pokud chcete dosáhnout nejlepších výsledků. Také jsem nemohl ve svých začátcích sportovcům nabídnout takovou různorodost prováděných cviků a používaných náčiní, a právě různorodost mi s průběhem času příjde stále více důležitá v optimálním tréninku. Všeobecně si vzpomínám, že jsem se nezaměřoval tolik na mobilitu, koordinační cvičení, a posilování středu těla jako nyní.

Co jsou dle Vás nejdůležitější vlastnosti, které by měl trenér mít, aby byl úspěšný? A dále jaké jsou dle Vás zásadní faktory, které ovlivňují vztah mezi trenérem a klientem, a které činí tento vztah dlouhodobý a efektivní?

Sebepozorování a seberealizace jsou pro mě základ. Po mnoha letechtrénování si uvědomuji, že ti opravdu skvělí trenéři jsou zároveň i skvělými lidmi. Jsou pokorní, milí, a inteligentí, a schopni vcítit se do sportovcovy pozice, do toho, jak atlet přemýšlí a funguje.

Dle mého je tedy důležité, aby trenéři byli schopni navázat se svěřenci kontakt, ukázat jim, že mu na nich skutečně záleží, a jsou schopni se také vzdělávat, aby svým atletům pomohli. Následující pořekadlo asi v tomto odvětví platí nejvíce, a zní: „They won’t care what you say (or how you coach) until they know that you care“ (volně přeloženo: Nebude je zajímat, co říkáš (nebo jak trénuješ), dokud neuvidí, že se o ně zajímáš).

V začátcích své trenérské kariéry jsem chybu, že jsem nedal najevo svůj zájem udělal u hráčů, kteří netvořili základ týmu, a nedostávali se tak často na hřiště. I přesto, že tito hráči měli ideálně nastavený tréninkový program, tito přehlížení atleti nebyli mentálně připraveni dřít a podstupovat jakýkoliv trénink, až do té doby, než s nimi začal spolupracovat další tréner, což je vrátilo zpět do zajetých kolejí. Nebyl to tedy trénink, který byl zle nastaven, a držel je zpět, ale jejich pocit, že o ně není zájem je srážel do kolen.

V posledních letech můžeme najít spoustu článků a studií, které popírají význam aerobního/kardio/vytrvalostního tréninku za účelem zlepšování atletů ve sportech založených na výbušnosti a dynamice, jako je například hokej, americký fotbal, nebo basketbal. V naší zemi byl tento typ tréninku dlouhou dobu preferován v přípravném období předcházejím sezoně (a stále ještě často je). Má otázka tedy zní: Zařadil byste určitý druh vytrvalostního tréninku do svých plánů, pokud byste pracoval se sportovci z těchto dynamických sportů, anebo byste preferoval spíše pouze tréninky o vysoké intenzitě, kratší době trvání, a specificky zaměřené drily, které simulují pohyby prováděné v daném sportu.

Jsem rozhodně toho názoru, že příliš velké množstí aerobního tréninku pro dynamické sporty, jako je například basketbal, nebo u sportů s podobnými požadavky na metabolismus je zbytečné, a kontraproduktivní, ale dle mého je určité malé množství v pořádku.

Co si představuji pod malým množstvím? Řekl bych méně, než 10 km týdně, a obecně, pokud chceme provádět delší běh, zařadit jej jednou týdně stačí. Zařadil bych ho ale spíše jako relaxační prvek, podporující regeneraci, než jako trénink zvyšující přímo výkonnost. Dále si myslím, že není na škodu zařadit vytrvalostní trénink častěji v prvních 2-3 týdnech na začátku předsezonní přípravy, ale po této době, už bych jej do tréninku nezařazoval, protože už nemá žádný velký přínos. Většina rozvoje kondičních dovedností u těchto sportů by měla pocházet z hraní sportu samotného, a intervalových cvičení o vysoké intenzitě, které jsou navrženy tak, aby splňovaly požadavky sportu na energetické krytí. Drily, které využívají změny směrů, a úseky, které kopírují co nejvíce požadavky určitého sportu jsou dle mého nejpřínosnější pro rozvoj takto zaměřených sportovců.

Abychom to tedy shrnuli, dělší běh může být v pořádku, a zařadil bych ho v prvních 2 týdnech kondiční přípravy před sezonou, dále bych ale jeho frekvenci snížil na jeden běh týdně pro podporu regenerace, nebo vůbec žádný.

Myslíte si, že posilování je naprosto nezbytné, pokud chceme u sportovců dosáhnout maximálního rozvoje? Případně dokážete najít případy atletů, kteří dosáhli špičkové úrovně jen tím, že praktikovali sport samotný, a činek se prakticky nedotkli?

Toto strašně závisí na genetickém profilu každého jednotlivce. Troufnu si říci, že 90 % sportovců opravdu potřebuje do svého tréninku zařadit i trénink se zátěží, aby dosáhli maximálního rozvoje, a zbývajícím 10 % posilování rozhodně neublíží.

Na druhou stranu dle mne nejlepším příkladem sportovců, kteří netráví v posilovně tolik času, a jsou i tak neuvěřitelně úspěšní, jsou Jamajští sprinteři. Tito sportovci sice chodí „zvedat“, ale programy, které podstupují nezahrnují cokoliv, co by kdokoliv z kondičních trenérů považoval za účinné. Tito sportovci se nezajímají o to, kolik dřepnou, nebo přemístí. Dělají většinou cviky zaměřené na horní polovinu těla a střed, a některé náhodně vybrané cviky na dolní polovinu, ale i přesto běží neskutečně rychle. Mají takovou genetiku, která jim dovoluje netrénovat tolik dolní končetiny, aby mohli sprintovat v obrovských rychlostech. Dále lze říci, že pokud jste schopni sprintovat rychlostí 12 m/s, silový trénink vám už mnoho nepomůže, a může spíše ublížit.

Moje další otázka navazuje na tu předchozí. Myslíte si, že je určitá hranice, kde silový trénink, i když prováděn technicky správně, a zaměřen silově, ne hypertroficky, může sportovcům spíš ublížit, než pomoci?
Na tuto otázku jsem již trochu odpověděl u otázky předchozí. Odpověď zní: rozhodně ano. Příklad, který mě teď napadl je z plaveckého světa, kde jsou speciální posilovací trenažery simulující záběry plavců ve vodě. Bohužel je tento trénink neefektivní z toho důvodu, že plavci provádí denně stovky, nebo i tisíce záběru, a tím, že tyto záběry budou provádět i v posilovně se efekt tréninku nezlepší, spíše naopak.

Při provádění jakýchkoli specifických cvičení, například za účelem zlepšení v běhu, nebo skocích,  musíte zvážit to, jak moc této specifické aktivity vykonávate při prováděném sportu. Pokud jste hráč volejbalu, a děláte velké množství skoků v každodenní tréninku vašeho sportu, mohlo by být kontraproduktivní zařazovat po tréninku ještě další skoky (depth jump například). Spíše vám více pomohou obecně zaměřené cviky, jako je například mrtvý tah. Stejný problém může nastat u sprinterů. Není vzácností, že trenéři během sezony sníží objem prováděných posilovacích cviků, jako je přemístění, nebo dřep, v době, kdy atleti provádí spousty těžkých sprintů, ale i přesto vidí zlepšení například ve výše zmíněném přemístění, kvůli explozivní práci, která je vykonávána u sprintů samotných. Zlepšování rychlosti se promítá i na zlepšení výkonů v silovém tréninku, a posilování zlepšuje rychlostí kvality, ale nedokáže samotné vytvořit rychlé atlety.

Pokud bych to tedy měl shrnout: Zaměřte se prvotně na rozvoj rychlosti, a specifických dovedností pro váš sport, poté, pokud máte dostatek času, a jste například v předsezonní přípravě, můžete zařadit více speciálního a specifického tréninku. Například, pokud jste hráčem volejbalu, a nehrajete tak často mimo sezonu, tak toto je opravdu ten čas, kdy se vyplatí zařadit plyometrické cviky do svého tréninku. Stejně tak pokud jste sprinter, a v prvních měsících sezony neprovádíte tolik těžkých rychlostních úseků, tak toto je ta doba, kdy by měly být zařazeny posilovací cviky vedoucí k vašemu zlepšení. Nemůžete ale jít na 100 % ve vašem sportu, a zároveň nechávat vše i ve specifickém (posilovacím) tréninku.

Dá se říci, že o rozvoj vertikálního výskoku se zajímají hlavně 2 skupiny: Skokani do výšky, a basketbalisté. Pokud byste mohl vzít basketbalistu, a skokana se srovnatelnými atletickými dovednostmi, tělesnou stavbou, stejného věku atd., poradil byste oběma podobný trénink, nebo by se principy skladby tréninku u obou sportů lišily?

Rozhodně bych trénink u obou skupin stavěl jinak. Skok vysoký a ostatní atletické disciplíny jsou mnohem více závislé na rychlosti, a reaktivním tréninku (plyometrie), než trénink basketbalistů, snažících se o vyšší výskok. Kdysi byla provedena studie, která ukázala, že při skoku do výšky z jedné nohy zaznamenali basketbalisté skoro dvojnásobně dlouhý kontakt se zemí při odrazech, což prokazuje, že basketbalisté nejsou zdaleka tak „elastičtí“, jako skokani do výšky.

Basketbalisté by měli provádět obecné více silově zaměřených tréninků za účelem zvýšení výskoku, a není u nich třeba se tolik zaměřit na plyometrii (i když ji musí dělat stále, jen ne tak často). Basketbalisté mají relativně velké množství plyometrických cviků už ve sportu samotném, takže to potřebují kompenzovat rozvojem silové složky. Basketbalista, který trénuje 5x týdně svůj specifický sport může zařadit cvik jako je depth jump jednou týdně, a měl by se více zaměřit na explozivní, a obecnou sílu. Na druhou stranu skokan do výšky se musí více zaměřit na rozvoj rychlosti, zmenšování doby kontaktu s podložkou, a tedy by měl zařadit více plyometrických cviků, a také se zaměřit více na explozivní sílu, než sílu maximální. Někteří „silově“ zaměření skokani do výšky mohou těžit i z těžkých posilovacích cviků.


Spousta trenérů a vědců má ten názor, že nejprve musíte dosáhnout vysoké úrovně vaší síly, precizně zvládat techniku dřepu, nebo třeba přemístění, před zařazením plyometrických cviků do vašeho plánu. Myslíte si, že je toto tvrzení pravdivé, nebo byste zařadil plyometrické cviky i do programů začátečníků, nebo sportovců, kteří nejsou tak silní, nebo nemají zkušenost se silovým tréninkem?
Spíše bych za sebe tvrdil, že opak je pravdou. U svých atletů chci, aby byli schopni se dobře pohybovat v různých rovinách, před tím, než je začnu učit základní těžké posilovací cviky. Důvod k tomu je ten, že chci abych jejich centrální nervový systém byl zvyklý na dynamické ekcentrické kontrakce, a explozivní pohyby, spíše než aby si nejprve zvyknul na pomalejší cviky se zátěží, kde ještě navíc činka mění naše vnímání toho, kde je naše těžiště.

Dle mě je tvrzení, že musíte dosáhnout určité silové úrovně před zařazením plyometrických cviků do svého tréninku jednou z největších lží v tomto odvětví.
Samozřejmě ale toto tvrzení má něco do sebe, například u velmi slabého atleta s malým množstvím svalové hmoty bude potřeba podstoupit určitý silově orientovaný trénink před podstoupením plyometrických cviků. Správně nastavený silový program je klíčem k úspěchu mnoha atletů, pokud už jsou na něj připraveni (věkově, konstitučně). Pro mnoho atletů o nízkém věku může být naučení techniky kliků, mrtvého tahu, nebo dřepů s vlastní váhou dostatečnou základnou pro jejich další silový trénink v následujících letech.

Moje poslední otázka je následující: Mohl byste našim čtenářům doporučit knihy, které Vás nejvíce ovlivnily ve vaší trenérské kariéře?
Samozřejmě, zde je mých top 5 knih, které mi nejvíce pomohly, a měly dobrý vliv na to, jakým způsobem trénuji a učím své sportovce (názvy knih byly ponechány v anglickém znění): Easy Strength: Dan John a Pavel Tsatsouline. Tuto knihu považuji za nezbytnost pro každého, kdo se snaží trénovat sportovce. Pokrývá široké spektrum témat od silového tréninku, přes plyometrii, a obsahuje spoustu důležitých informací. 

The Science of Jumping.  Toto je starší knihy, a byla to první kniha, která se zajímalo o vědu okolo tréninku, kterou jsem četl. Principy v knížce popsané jsou velmi efektivní pro kohokoli, kdo se snaží o vyšší výskok. Je zaměřená hlavně na tu myšlenku, že trénovat by se mělo specificky, intenzitě, a v plně odpočatém stavu.

Explosive Power and Jumping Ability for All Sports: Tadeusz Starzynski. Tato kniha předběhla dobu, a má spoustu užitečných informací pro trénink zaměřený na zvýšení výskoku. Byla napsána v roce 1995, a je v ní spousta informací, které trenéři často přehlíží, nebo na ně až nyní dochází.

Triphasic Training: Cal Dietz. Bez ohledu na to, který sport vyznáváte, toto je nejlepší forma silového tréninku, která vám pomůže dosáhnout požadovaných výsledků. Tato kniha formovala základy toho, jakým způsobem vedu své atlety v tréninku, a dále je v ní spousta užitečných tréninkových šablon, a vědeckých poznatků.

Running,  Frans Bosch a Ronald Klomp. Tato kniha se čte sice těžce, ale je úžasná, pokud se chcete dostat opravdu do hloubky, pochopit vše okolo běhu, a atletických schopností obecně.  


Moc děkuji za to, že jste s námi sdílel své poznatky a zkušenosti v tomto rozhovour. Velmi si toho vážíme.

Nemáte zač, bylo mi potěšením.

  •