Aneta Synková: "Vstát z postele byl fantastický pocit"

Aneta Synková: "Vstát z postele byl fantastický pocit"

Nadšenou fitness teenagerku Anetu Synkovou z našich stránek pravděpodobně znáte. Ještě nedávno se s námi podělila o to, jaké cviky dělá na svůj na sociálních sítích tolik obdivovaný zadeček. Po několika měsících se však osud potkal s nevinností a Aneta se poměrně ošklivě zranila při lyžování. Tento Anetin článek je odlišný od všech ostatních, místy nepříjemný, opravdový, psaný znovu v jejím osobitém, upřímném stylu, jak zranění prožívala, co mu předcházelo a jak se s tím vším nadále vypořádává.

Aneta Synková: "Vstát z postele byl fantastický pocit"

Přijde vám někdy, že váš život je pouze jeden velký stereotyp? Mně to tak před 2 měsíci celkem přišlo. Vlastně to byl jeden stále dokola opakující se koloběh - cvičení, jídlo, cvičení, škola. Žila jsem si spokojeně, nic mi nechybělo, vše se dařilo, ale trochu mě to začalo unavovat. Proto jsem byla moc ráda, když jsme si s mým přítelem Dominikem na týden zarezervovali pokoj v hotelu ve Vrchlabí. No pochopte – celý pokoj jen pro nás dva, daleko od reality, jen my dva. Tak moc jsem se těšila!

Hned první den jsme se vydali lyžovat, a bylo to jednoduše skvělé; konečně změna od toho všedního režimu! Druhý den jsme se vydali na jiný svah, na svah do Herlíkovic a podivně se mi svíral žaludek. Velmi jsem se těšila, měla jsem však v sobě nevysvětlitelně zvláštní pocit. Po dlouhém čekání a cestě vlekem nahoru jsme jednou svah sjeli. Pomyslela jsem si, že ten předchozí svah byl lepší. Když jsme jeli nahoru podruhé, začali jsme se s přítelem bavit o tom, jak je to hrozně na nic, když se člověku stane něco s kolenem, že to člověka ve všem hrozně omezí. Zakončili jsme to větou, že jsme rádi, že se nám nic takového nestalo, a já to pověrčivě musela zaklepat. No věřte nebo ne – on to nezaklepal.

Moje noha před zraněním a 1,5 měsíce po operaci :(

Nahoře jsme vysedli a já jsem se samozřejmě okamžitě vydala dolů - bez toho, abych počkala na Dominika. Nemohla jsem si pomoct, ale ten sníh mi připadal hrozně divný, něco bylo zkrátka špatně. V tom jsem absolutně ztratila balanc a bylo vymalováno. Převrátila jsem se dozadu, spadla jsem, lyže se mi vybočily a začala jsem se kutálet dolů po svahu – stále se zapnutými lyžemi. K tomu jsem slyšela pár dost nepříjemných křupnutí. Takový pocit nepřeji ani svému nejhoršímu nepříteli! Maximálně zaklíněná, zamotaná do svých vlastních nohou a lyží jsem hystericky (to slovo použiji ještě mnohokrát) začala ječet. Jedna paní mi pomohla odepnout lyže a v tu chvíli jsem věděla, že jsem dolyžovala. Přítel ihned zavolal horskou službu, skútrem jsem se svezla pod svah, kde jsem čekala na záchranku. Ta samozřejmě přijela asi až po půl hodině, protože jeli prvně na špatný svah, a poté jsem konečně dorazila do nemocnice ve Vrchlabí. Zde jsem si začala uvědomovat, jaká je vůbec situace, když jsem předávala kartičku pojištěnce a nebyla jsem schopna říct, jak se jmenuji. Pak konečně přijel táta s přítelkyní; s nimi jsem se domluvila, aby za námi přijeli z Prahy na lyžovačku, stihla jsem jim však zavolat, ať to namíří rovnou do nemocnice.

Když jsem se s malou dušičkou zeptala, kdy budu moct sportovat, což bylo to nejdůležitější, co mě v tu chvíli zajímalo, začal se mi smát a řekl, že přinejlepším za rok. Ani si nedovedete představit, co to pro mě v tu chvíli znamenalo.
Během vteřiny se mi život obrátil vzhůru nohama.

Popadla mě hrozná úzkost a ztropila pořádnou scénu. Jsem hrozná citlivka. Cítila jsem šílenou fyzickou i psychickou bolest. Doktoři mě uklidňovali: „To určitě budou nanejvýš natržené vazy nebo voda v koleni.“ Celkem jsem se upokojila, načež mě odvezli na CT. Když jsem se po dlouhém čekání dozvěděla výsledky, rozbrečela jsem se jako malá holčička, které seberou panenku. Pan doktor zkonstatoval, že je to o hodně horší, než čekal, a vidí to minimálně na 3 až 4 operace. Když jsem se s malou dušičkou zeptala, kdy budu moct sportovat, což bylo to nejdůležitější, co mě v tu chvíli zajímalo, začal se mi smát a řekl, že přinejlepším za rok. Ani si nedovedete představit, co to pro mě v tu chvíli znamenalo. Během vteřiny se mi život obrátil vzhůru nohama, všechno, pro co jsem žila, se najednou vytratilo... Chtělo se mi křičet a křičet, snažit se to ze sebe dostat, opakovat si v duchu: „To není pravda, nestalo se to, je to jen zlý sen“, přitom jsem si ale byla reality moc dobře vědoma.

S nohou v ortéze ještě před operací

Sestřičky mi nasadily ortézu, daly berle a doktor upřímně řekl tátovi, ať hned zvedne telefon a shání nejlepšího chirurga, jakého jen dokáže sehnat. S myšlenkami úplně někde jinde jsem se s bolestí dobelhala do auta, které nás zavezlo k hotelu. Tam jsme si museli sbalit věci a jet domů. Co bylo na tom všem to nejhorší? Ten pocit, že opouštíte to, na co jste se tak dlouho těšili. Na společně strávený čas s tím nejmilovanějším jsem se tak dlouho těšila! A pak se to všechno ve zlomku sekundy muselo pokazit, a šup z pohádky zpět do reality. Táta mě toho večera ještě odvezl domů, což je asi 3 hodiny cesty, kde jsem zničená a vysílená okamžitě usnula.

Táta mi volal hned na druhý den, že mi domluvil schůzku s panem doktorem v ÚVN v Praze, kde máme být za dvě hodiny. Rychle jsem sbalila nejnutnější věci – respektive ležela v posteli a diktovala mamce, co mi má sbalit – a rychle směřovala do Prahy. Po dost nepříjemné kontrole (mám pocit, že doktoři nemají nejmenší tušení, jak šíleně vás to bolí, když vám s nohou házejí jak se dřevem), nám doporučili čekat do druhého dne, kdy se mě pokusí dostat na seznam operovaných. Vydali jsme se tedy na cestu zpět domů. Ještě týž večer nám volali z nemocnice, že se musíme vrátit – prý potřebuji jít znovu na CT, protože ho z Vrchlabí neposlali. Absolvovali jsme tedy cestu do nemocnice a zpět ještě jednou v 10 večer, kde mě polospící znovu vyšetřili a pak už jsem konečně mohla spát.

Chvíli po operaci, zničená, ale šťastná, konečně to mám za sebou...

Na druhý den nás probudil telefonát z nemocnice, v němž nám oznámili příjemně šokující novinku - již na dnes jsem na seznamu operovaných a mám se dostavit. Táta to zkrátka umí zajistit. Po nekonečných kontrolách a čekání jsem ležela na pokoji připravená na operaci. Když jsem dojela na sál a uspávali mě, bylo to vážně vtipné.  Asi 20x se mě zeptali, jestli už spím a já nikdy nespala. Další věc, kterou si však pamatuji, je až probuzení se šílenou bolestí. Následovala další hysterická scéna, kdy už ani nevím, jestli jsem brečela kvůli bolesti nebo proto, že jsem měla strach, jak to všechno dopadlo. Neměla jsem nejmenší tušení, co se děje. Sice jsem věděla, že jsem v rukou těch nejlepších možných doktorů (moc děkuji panu doktoru Jíchovi a panu docentu Krejčímu); i přesto však ve mně byla šílená nejistota. Ptala jsem se všech sestřiček, jak to dopadlo, co se vůbec děje, ale všichni mi vždy odvětili, ať počkám na pana doktora, který mi vše poví osobně. To mi samozřejmě na dobré náladě moc nepřidalo, a tak jsem přirozeně začala sýčkovat, že to muselo dopadnout špatně, protože mi nikdo nechce nic říct. Po hodině mě odvezli z JIP na pokoj, kam za mnou přišel táta. Když mi oznámil, že to dopadlo dobře, ale mám v koleni 3 šrouby, koukala jsem na něj, jako kdybych spadla z višně. Ale co, stejně s tím už nic nenadělám.

Díky dobré spolubydlící jsem si udržovala fajn náladu do té doby, než jsem začala pociťovat koleno. Mohla jsem dostat všechny prášky na bolest, kapačky, morfia, nic nepomáhalo; a už vůbec ne to, když mi sestřička řekla, že pomůže už jen rána palicí do hlavy. Takhle jsem den za dnem prožila ty nejhorší dny. Sice za mnou několikrát denně chodil táta i s jeho pravidelnými dodávkami jídla (jinak bych vážně umřela) a mamka za mnou i s bratrem dojeli vlakem až z Letovic, no stejně bylo to pořád strašně nepříjemné. Už jen ten pocit, že nemůžete jít na záchod, stále jen brečíte, pořád vás něco bolí a k tomu vás celý svět štve. 

Po pár dnech mi konečně vytáhli drén z kolene, což byla neskutečná úleva. Začala jsem dělat první krůčky. Vyžadovalo to sice neskutečnou námahu - neuměla jsem na berlích pořádně chodit, ale byl to doslova fantastický pocit vstát z postele. Ten, kdo to nezažil, si nedokáže představit, jak si člověk najednou užívá zcela obyčejné věci, jako čištění zubů nebo možnost si  sám odskočit na záchod. Po propuštění z nemocnice jsem odjela domů, kde na mě už čekala celá rodina – a hlavně Dominik.

Nemocniční stravu bylo třeba si pravidelně vylepšovat :)

Musela jsem od té doby ještě skoro 1,5 měsíce dostávat každý den injekce do břicha na ředění krve, na což jsem si časem zvykla. Strávila jsem 2 nejnudnější týdny na světě ležením doma; proto když mi na kontrole pan doktor oznámil, že můžu chodit do školy, byla jsem štěstím bez sebe. Školy jsem si užila jen týden, protože poté následovaly jarní prázdniny.

Ani nevíte, jak jsem šťastná, že jsem si mohla užít volného času; sice o berlích, ale hlavně po boku těch nejmilovanějších. Každodenní brunche, procházky a pohodička, nikdy neomrzí. Cítila jsem se skvěle, nikam nikam nespěchala, nic neplánovala, prostě žila.

Teď přišla další etapa léčby – rehabilitace. Popravdě jsem jsem nyní v takové fázi, kdy se cvičení, posilování a takový ten narcismus nachází až na posledním místě. Momentálně je pro mě prioritou vyléčit se, naučit se pořádně chodit, trávit čas s rodinou, přítelem a jednoduše být šťastná. O tom všem se rozepíšu zase příště.

Pac a pusu a buďte na sebe opatrní!

  •