Chceš být silnější? Vzpírej. Chceš se posunout ve svém sportu? Vzpírej, říká úspěšný trenér a vzpěrač Tomáš Kejík
obrázek z archivu Aktin.cz

Chceš být silnější? Vzpírej. Chceš se posunout ve svém sportu? Vzpírej, říká úspěšný trenér a vzpěrač Tomáš Kejík

Tomáš Kejík je jednou z ikon trenérského i výkonnostního světa, a to nejen díky svým úspěchům ve vzpírání, ale také díky vztahu k CrossFitu, silovým sportům nebo krátké anabázi v Men's Physique. Ač původem Moravák, působí nyní velmi úspěšně v Praze jako trenér. Na jeho Facebookové stránce jej sleduje více než 15 tisíc lidí a stává se tak reprezentantem spojení síly, zdravého životního stylu a sportovního vědění. Jak se dívá na aktuální dění okolo rehabilitace vzpírání, co říká na doping nebo jaké jsou jeho záliby mimo posilovnu? Na to nám odpoví v rozhovoru. 


Vzpírání není zrovna sportem, který by si vybíral žák základní školy jako jeho stěžejní sport. Tomáši, co tě vedlo k tomu, že jsi začal vzpírat a jak vnímáš spojení Tomáš Kejík – vzpěrač?

Asi bych k tomu doplnil, že by si to určitě nevybral žák základní školy se špatnými zády. Předtím jsem totiž hrál fotbal, nedělal vůbec strečink, což u mě to vedlo k tomu, že jsem měl problém se zády a málem nosil korzet. Jednou k nám do třídy přišel pán, rozdal nám kartičky s adresou náboru na vzpírání a já bez toho, aniž bych bych věděl, co to je, tak jsem tam v 11 letech prostě šel.

Kdyby ses vrátil zpět, bylo by tvé rozhodnutí pro tvůj „životní sport“ stejné?

Asi ano, i když si myslím, že jsem měl větší talent pro fotbal než pro vzpírání. Já měl tu výhodu, že mi šly všechny sporty, na který jsem sáhl. 

Dokážeš říct, co ti vzpírání dalo nebo naopak vzalo?

Nenapadá mě úplně, co mi vzpírání vzalo. Asi čas, hodně času. Ale to bych řekl o všem, co bych dělal. A dalo mi asi aktuální život a všechno kolem něj, protože všechno se motá kolem vzpírání a cvičení.

Máš na svém kontě mnoho medailí, jsi ale takový sportovní univerzál. Vyzkoušel jsi populární Men's Physique, hrál jsi fotbal, dělal jsi CrossFit, aktuálně jsi ale zase zpět u vzpírání (a to nejen jako trenér). Co tě na vzpírání tak poutá, že se k němu vždy vrátíš?

Já beru vzpírání jako základ pro většinu sportů. Chceš být rychlejší? Vzpírej. Chceš být silnější? Vzpírej. Chceš se posunout ve svém sportu? Vzpírej. Nechci říkat, že vzpírání je nejlepší, ale určitě to není o maximálních kilech, jak si to každý představuje. Čím víc dělám s lidma, čím víc sám vzpírám, tím víc zjišťuju, že je to o mobilitě, o pohybech těla, o technice a hlavně o hlavě. Navíc atleti, rugbisti, američtí fotbalisti, teď mám dokonce v tréninku i dva lukostřelce – všichni využívají vzpírání jako prostředek k tomu se zlepšit pro svůj sport a já jsem rád, že si pro ten posun vybrali právě mě.

Jen malá odbočka jinam – jak se ti líbilo v soutěžním fitness a jaký na něj máš vlastně názor? Přeci jen ty sporty mají zcela rozdílný cíl, ale podobný trénink, alespoň co se týče prostředí, v němž se pohybujeme, a v tom, že cvičíme s činkami.

Vyzkoušel jsem si to, ale už bych do toho nešel. Postupně pro mě fitness jako soutěžní odvětví ztratilo význam. Důvody pro to si to vyzkoušet byly dva: bolela mě kolena a ten rok bez závodů ve vzpírání jsem bral jako rehabilitaci. Druhý protože mě baví výzvy. Teď má ale pro mě význam dělat vzpírání tak, aby mě nic nebolelo a tělo bylo funkčnější a silnější. On totiž ani ten rok pauzy nepomůže, když člověk dělá pořád dokola stejný chyby.

Zpět ale ke vzpírání. Tvým největším úspěchem je účast na Mistrovství Evropy, několik republikových titulů a celkem (zhruba) 50 medailí za 15 let soutěžení. Mohlo by se zdát, že můžeš být naprosto spokojený se svými výsledky. Přesto, jedná se o Olympijský sport. Jak daleko je tato meta?

U nás je ta kvalifikace na OH složitější. Celá mužská reprezentace musí sbírat za určité období body z MS a ME. Postupně se body sčítají a podle toho se rozdělují místa. Teoreticky se tak může stát, že ani mistr světa se nemusí na OH dostat, pokud nemá kvalitní reprezentační tým. Navíc teď vzpírání ztratilo přes 60 míst pro OH v Tokiu a část míst získají „rozvojové“ státy, takže bohužel kvalitnější než OH ve vzpírání třeba bude MS, což je samozřejmě špatně. Místa padla na úkor těch nových sportů jako skateboarding, což mě celkem štve. Vzpírání je na OH už od starověkých her – sice v jiné podobě, než v jaké ho známe dnes, nicméně nikdy nechybělo. Teď není pro rok 2024 ani vypsané, což je za mě špatně.

Jaká soutěž tě čeká v nejbližší době?

Soutěže jsou až na podzim. Je tam samozřejmě Mistrovství republiky, finále ligy družstev. Pak možná ještě jeden větší závod, ale to uvidím, jak se situace vyvine. Nechci to moc zakřiknout, ale byla by to pecka.

Rychlá otázka: trh, nebo nadhoz, a proč?

Ono se to dost střídá, jednou tak, podruhé jinak. Na tréninku mi jde víc trh, ale na závodě je víc stresující. Je to o jednom pohybu. Nadhoz se dá urvat víc silou. Za mě ale trh.

Jaká jsou vlastně tvoje maxima, a to jak soutěžní, tak i nesoutěžní?

Závodní trh 143 kg, tréninkový 150 kg. Nadhoz 170 kg na tréninku a 172 kg na závodě. 175 kg jsem už i přemístil. 

obrázek z archivu Aktin.cz

S těžkými váhami je spojené také riziko zranění. Utrpěl jsi nějaké?

Jsou s tím spojená rizika, ale spíš jde o chronické problémy. Taková ta videa, kdy se někomu prolomí loket, to se skoro nestává. Jde o to, že se sejde stres, únava, přetížení a vyústí to v to, že něco povolí. Těm chronickým věcem se dá vyhnout nebo je alespoň eliminovat. O to se teď snažím já a musím říct, že se mi to zatím daří. Zvedám víc a díky kompenzaci a mobilitě mě bolí míň věcí. Možná proto mi to teď tak šlo nahoru, protože konečně zvedám bez bolesti.

Vzpírání se nevěnuješ jen soutěžně, ale také jako trenér v Aréně Pavly Kladivové. Jaký je zájem veřejnosti o tento dříve ne zcela populární sport? Zažívá určitou renesanci?

Ano a všichni víme, že je to díky CrossFitu. Každý se ale na vzpírání dívá jinak. Někdo dorazí s tím, že chce zvedat pecky, někdo se to chce naučit, protože se mu to líbí, jiný to zase chce jen jako doplněk. V první řadě je ale potřebné si uvědomit, že vzpírání je technicky jeden z nejnáročnějších sportů. Než se jde zvedat, musí se pracovat na mobilitě a aktivaci. U vzpírání se totiž projeví, jak se o sebe člověk staral co se týče strečinku nebo jestli ho to předtím neučil někdo, kdo vzpírat možná uměl, ale učil to špatně. S tím je největší práce a chce to čas a trpělivost. Na vzpírání je ale krásné, že ten sport ošidit nejde. Buď tu techniku nadrilovanou máte, nebo nemáte. V tomhle sportu může technika porazit sílu.

Zmínil jsem Arénu Pavly Kladivové, která je ikonou silového sportu. Moje otázka se však bude týkat spíše samotné Prahy, kde se fitness centrum nachází. Ty jako Moravák jsi po vysoké škole „šel na zkušenou“ do Prahy a již jsi zde zůstal. Jak je těžké se právě zde prosadit?

Já vždycky říkám, že kde jinde by to mělo jít než v Praze? Měl jsem štěstí, nebál jsem se a lidi si mě postupně našli. Nikdy jsem neměl žádnou reklamu, nikdy jsem se nikam úplně necpal, ale snad předávám kvalitní znalosti a teď se mi to vyplácí. Navíc rozjíždím svoje první webovky www.tomaskejik.com, kde jsem začal dělat online coaching vzpírání. Učím vzpírat a píšu tréninkový plány klukům až z Anglie nebo třeba z Opavy.

Jak bys zhodnotil své studium na vysoké škole? Dá se vůbec skloubit s vrcholovým sportem?

Já měl představu jasnou. Chtěl jsem dělat sport. Na vysoké jsem dokonce házel oštěpem a sprintoval za VSK Univerzitu Brno. Do toho jsem vzpíral a chodil do fitka. A myslím si, že jsem se dostal dál než 99 % lidí, kteří se mnou studovali – jak ve sportu, tak profesně. Je to jen o prioritách, tak jako v životě. A hned po škole jsem začal trénovat jako smluvní sportovec na Olympu.

Jak vůbec vypadá tvůj běžný trénink jako trenéra a jako sportovce? Jsi tvrdší na sebe nebo své klienty?

Já se snažím ty svoje zkušenosti a progrese předávat dál. Samozřejmě já o sobě si můžu říct, že jsem ko*ot, že jsem něco pokazil a snažím se to zlepšit. S lidma je ta práce složitější v tom, že každý má úroveň někde jinde. Když už je na nějakou úroveň dostanu, může nastat blok v hlavě. U mě ta hlava blokem zase tolik není. Je to o tom, že si to vzpírání beru osobně a nechci prohrávat. Vím, že jsou lepší než já, že mě porazí. Ale nikdy nechci prohrát sám se sebou. Nikdy nechci nechat strach, aby mě porazil.

obrázek z archivu Aktin.cz

Vzpírání je dnes velmi úzce spojeno s CrossFitem. V něm ses pohyboval soutěžně také a předpokládám, že i denně (minimálně vizuálně) setkáváš nadále. Jaký je tvůj názor na CrossFitové šílenství, které postihlo fitness svět v posledních letech?

Já jsem na CrossFit změnil názor už několikrát. Co se týče sportovního výkonu, je to samozřejmě asi nejtěžší sport na světě. Jdete tam často za hranice toho, co se myslíte, že můžete zvládnou. Celkově je ale CrossFit o lidech. Tím myslím o trenérech. Trenér CrossFitu by měl mít znalosti z velkého množství odvětví a všechno prostě znát nejde. Pak do tréninku normálním lidem dává věci, kterým sám nerozumí nebo nedokáže vysvětlit a hned je problém. Je to jen o znalostech. Bohužel získat trenérský level 1 je o hlavně penězích, takže si to prakticky zaplatíte. Další věc je pak ego lidí, kteří chtějí cvičit a nemají na to mobilitu, techniku a ženou se jen za výkonem. Je zde totiž hrozně moc faktorů, ale určitě se na CrossFit už nedívám tak negativně jako pár let nazpět.

Od CrossFitu nyní odbočím, zůstanu ale u téma silového sportu,  a to konkrétně u dopingu. Na toto téma jsi psal velmi zajímavou bakalářkou práci (doporučuji přečíst), kde rozebíráš důvody užití dopingových látek. Jak si vlastně stojí vzpírání ve vztahu k dopingu a jaký je tvůj osobní názor na doping ve sportu?

Děkuji za pochvalu. Zde je to taky na dýl. Člověku, který se ve sportu nepohybuje a nemá k tomu vztah, se to těžko vysvětluje. Doping ke sportu prostě patří. Jestli je to dobře, nebo špatně? Na to je 1000 různých odpovědí. Nelíbí se mi, že lidi dokážou hned tak rychle někoho odsoudit. Ale tak to je v naší povaze. Psal jsem to i v té bakalářce. Většina dopingu, i když jsou to normálně léky, se používá při léčbě dětí, po operacích, při depresích nebo bolestech hlavy. Kdo z nás si někdy dal třeba paralen plus? Většina. Dáte si ho na závodě a jste pozitivní. Teoreticky teda většina lidí dopovala. Je to jen o nějakých hranicích, o dávkování. Pochybuju, že by někdo normální v nemocnici řekl doktorovi: „Nedávejte mi ten lék, je to doping.“ S tím si to může vzít i ten sportovec, protože ho to zbaví bolesti, únavy. To, že sportovci tyhle látky používají, za to může i ta masa lidí, co sport sleduje a dostává sportovce pod tlak. Nikdo nechce vidět stovku za 11 sekund, nikdo nechce vidět maraton trvající 3 hodiny. A že to ničí zdraví? To je právě otázka toho dávkování – tak jako u většiny léků.

Od zakázaných látek pojďme k těm povoleným. Není to tak dávno (no možná již docela ano), co na mě koukla tvoje stránka výživového poradenství. Jako absolvent oboru „regenerace a výživa ve sportu“ máš slušný základ k tomu, abys dokázal velmi dobře poradit na poli sportovní výživy. Věnuješ se tomuto poradenství stále aktivně?

Už moc ne. Není na to tolik času. Navíc „expertů“ pro výživu je zde už dost. Jednou bych se k tomu ale chtěl víc vrátit a dál to rozvíjet a udělat program na vzpírání, kde bude úplně všechno – samozřejmě i jídlo.

Jaký je tvůj vztah k výživě, resp. jak na sebe aplikuješ poznatky ze sportovní výživy? Využíváš některý z alternativních výživových směrů? A co je dle tebe tím kritériem úspěchu právě ve výživě?

Držím si pro mě optimální základ – maso, vajíčka, přílohy, zelenina, ovoce. Píšu „pro mě“ schválně, protože víme, že každému to sedí jinak. Na čem se shodneme: kvalitní bílkovina je základ. Pak jde o tuky a sacharidy. Někomu sedí víc tuky, někomu sacharidy. Já mám rád všechno a při sportu, když většina opakování je v průměru 150 kg nad hlavou, prostě jíst dobře musíte, abyste to uregenerovali. Jídlo celkově ale mám rád, proto jím prakticky všechno. Příprava na Men's Physique mě naučila si jídla vážit, takže si to vychutnávám, i když většina jídla je spíš na funkci.

Protože je tvůj sport o váhových kategoriích, tak máš nějaký rekord jakou hmotnost jsi musel stahovat a zaručený recept na to, aby se to povedlo a zároveň se to neprojevilo na výkonu?

Zde je to o rozpoložení, o celkovém fungování i mimo sport. Když je člověk psychicky v pohodě, stahuje se váha líp a výkon jde udržet. Já osobně nemám rád stahování váhy, i když mi to šlo vždycky přirozeně. Když jsem se naposledy chystal na závody, začal jsem na 94 kg a za 5 měsíců bez úpravy jídla jsem díky tréninku došel na 87 kg při vyšší výkonnosti. 

Jaké používáš suplementy v soutěžní přípravě i mimo ni? A který z nich považuješ za nejdůležitější v suplementaci vzpěrače? 

To záleží samozřejmě na období. Já mám BCAA, glutamin a protein. Když se to blíží k závodům, přidávám kreatin a tribulus. K tomu nakopávače před tréninkem. Ve vzpírání se nemusím bát každýho kila dolů nebo nahoru, takže to není tak, že bych se stresoval tím, že dám něčeho gram víc nebo míň. V tomhle je to celkem rozdíl oproti fitness, kde má člověk zafixovaný, že každý gram rozhoduje.

obrázek z archivu Aktin.cz

Zkusme zabrousit trochu do jiné oblasti. Předpokládám, že sport je tvůj život, co ale volný čas, čemu se věnuješ? Je tu nějaká stránka Tomáše Kejíka, která není zcela známá?

Rád chodím do dinoparků a do ZOO. Jako menší jsem prý chtěl být ředitel ZOO, to se moc nepovedlo. Ale sám zvedám pětkrát týdně a do toho pracuju šest dnů v týdnu. Toho volného času moc není. Prakticky jen sobota. A taky mám rád zmrzliny, hlavně od Haagenu. A v poslední době se zajímám i o vína. Je to divný a asi to vyzní blbě, ale tu skleničku minimálně obden si dám. Možná i víc. Je to spíš o nějakým rozpoložení hlavy než o tom, že bych se nalíval. Mám to spojený s relaxem a vypnutím. To je u sportu hrozně důležitý. U někoho to může být čokoláda, u někoho hry, u mě je to víno.

Tvoje fanpage evidentně motivuje mnoho sportovců. Ty sám se zde snažíš prezentovat vzpírání jen v tom nejlepším slova smyslu. Co bys ale vzkázal mladým sportovcům, kteří v tobě vidí vzor a chtěli by jednou stanout na podobném místě nebo být stejně výkonní jako ty?

Je pro mě celkem zavazující, pokud mě někdo bere jako vzor. Samozřejmě jsem moc rád a vidím to kolem sebe, když přijdu mezi lidi, kteří se kolem sportu pohybují, že mě znají. Hlavně je to teda kolem vzpírání a CrossFitu, ale tak doufám, že o vzpírání se začne zajímat i díky mě víc lidí a ten sport půjde dopředu. Ve vzpírání je hrozně důležitý vydržet. Já jsem u nás mezi top vzpěračema, protože jsem prostě vydržel. A vydržel jsem navzdory tomu, že jsem se třeba čtyři roky nezlepšil ani o kilo. Vydržel jsem přesto, že jsem měl zdravotní problémy a nebyl den, kdy bych zvedal bez bolesti. Ale když se nějaký problém objevil, tak jsem ho začal řešit a díky tomu jsem se dostal zase o kus dál – jak ve znalostech, tak ve výkonu. Často přemýšlím, kdy vlastně můžu mít vrchol. Mně se na vzpírání líbí, že můžu mít vrchol síly třeba za sebou, ale techniku a znalosti můžu dál rozvíjet. Pak budu mít vrchol i v technice a síle, ale zase můžu zvedat víc díky hlavě. Na vzpírání se mi líbí, že je to komplexní nejen v pohybech, ale i díky hlavě, která to řídí.

Kdybys měl možnost vidět sám sebe za deset let. Jaký bys byl, co bys dělal a čeho bys ideálně dosáhl?

Chtěl bych se dostat na mistrovství světa. Chtěl bych si ještě jednou projít přípravou, mrknout se na soustředění, oblíct si reprezentační dres, dát si na závodech osobák a hlavně si to užít. Samozřejmě bych chtěl zvedat i dál. Mým cílem je i rozjet víc osvětu ve vzpírání, tím nemyslím čistě o zvedání činek, ale taky o věcech, o kterých jsem mluvil. Třeba o mobilitě pro vzpírání. Chci dělat i semináře vzpírání, napsat nějakou literaturu. Těch věcí je víc, ale musím na to získat ještě nějakou znalostní kapacitu. Začnu na svých webovkách psát i blog o přípravě na závody ve vzpírání, tak pro mě bude úspěch, pokud to lidem pomůže a třeba se díky tomu ke mně dostanou na trénink a budu je moct posunout dál ve výkonech. 

  •