Kloubní chrupavka, zranění a její oprava

Kloubní chrupavka, zranění a její oprava

Kloub je jednou z nejčastěji namáhaných částí sportovcova organismu. Ne nadarmo se poruchami kloubní chrupavky zabývá i medicína. Jak můžeme tedy naše kloubní spojení ochránit a jak se můžeme zasloužit o její správnou funkci?

Kloubní chrupavka je tvořena tzv. hyalinní chrupavkou, ta je za normálních okolností hladká, tuhá a má bílou, lehce namodralou barvu. V kloubu pokrývá styčné plochy artikulujících kostí a spolu s nitrokloubní tekutinou minimalizuje tření a zaručuje hladký a plynulý pohyb kloubu. Dále se kloubní chrupavka uplatňuje jako tlumič nárazů – vlivem zátěže je schopna až o 40 % snížit svoji výšku (tento děj je podmíněn vytlačením vody) a optimalizuje rozložení zátěže na pod ní se nacházející kost. Kromě chrupavky hyalinní dále rozlišujeme ještě chrupavku vazivovou – nachází se např. v meziobratlových ploténkách – a chrupavku elastickou – pro tu je typický obsah elastických vláken a najdeme ji např. v ušním boltci.

Hyalinní chrupavka je tvořena z 75–80 % vodou, 20 % představuje mezibuněčná hmota neboli matrix a zbylých 5 % tvoří buňky zvané chondrocyty. Matrix chrupavky je produkována chondrocyty a skládá se z vláken kolagenu, proteoglykanů a nekolagenních proteinů. Proteoglykany (PG) spolu s hyaluronovou kyselinou jsou zodpovědné za optimální hydrataci chrupavky – dojde-li k poruše struktury PG a k. hyaluronové, dojde k zvýšení hydratace – chrupavka „změkne“, změní se její vlastnosti a dojde k narušení její funkce. Chrupavka je tak náchylnější k poškození, dochází k jejímu rozvláknění. Se snižováním výšky chrupavky mizí její tlumící schopnost, dochází tak k přímému přenosu nárazů na kost, což působí mikrofraktury a tato mikropoškození působí stimulačně na kostní buňky (osteoblasty), což ve výsledku vyvolává změny kostní struktury (vzniká tzv. sklerotizace) a další růst kosti – tvoří se kostní výrůstky zvané osteofytů, které jsou pak hlavním zdrojem omezení pohybu v kloubu. Poškození chrupavky uvolňuje zánětlivé působky i do nitrokloubní tekutiny, často pak díky tomu dochází k zánětu synoviální membrány, jež tuto tekutinu produkuje a kloub zevnitř vystýlá. Zánět pak vyvolává hypertrofii synoviální membrány s tvorbou klků a tím dochází k dalšímu omezení pohybu v kloubu.

Zajímavé je, že bolest nekoreluje vždy s tíží poškození chrupavky – zatímco někdy dokážou i relativně malá poškození vyvolávat značné bolesti postiženého kloubu, jindy je kloub s těžkými změnami a úbytkem chrupavky bolestivý jen mírně a může být nápadný hlavně omezeným rozsahem pohybu a drásoty. Bolesti jsou tedy spíše multifaktoriální etiologie, spolupodílí se na nich změny chrupavky, synoviální membrány, přilehlé kosti, stav kloubního pouzdra a přilehlých vazů, event. menisků.

Chrupavka neobsahuje cévy ani nervy a její výživa je zajišťována difuzí z nitrokloubní tekutiny. Tento způsob výživy však limituje významným způsobem regenerační schopnost chrupavky – poškození se hojí velmi dlouho a zvláště v případě větších defektů k plné obnově chrupavky již nedojde. Dochází-li k pohybu v kloubu a tedy i k zátěži chrupavky, zajišťuje střídání komprese a distrakce, tedy vytlačování a nasávání tekutiny do a z chrupavky její výživu. Z toho plyne, že je-li kloub znehybněn, dochází i ke zhoršení výživy chrupavky.

Sport, zejména ten vrcholový, klade na chrupavku zvýšené nároky a znamená často její předčasné opotřebení a tím zhoršení mechanických vlastností kloubu. Chrupavka trpí zejména nárazy, zatímco plynulé pohyby bez významnějších kompresních sil chrupavka toleruje poměrně dobře.

Důležitou roli v poškození chrupavky nadměrnou zátěží hrají také pohybové stereotypy – odchylky od optimální osy pohybu v kloubu znamenají asymetrickou zátěž pro chrupavku, která je tak v určitých částech kloubu až extrémně namáhána a podléhá předčasnému opotřebení až zničení (typicky například X nebo O postavení kolenních kloubů, které představuje nadměrnou zátěž pro vnější, resp. vnitřní oblast chrupavky kolenního kloubu). Pro chrupavku je také velmi zatěžující kloubní nestabilita, kdy krom původního směru pohybu v například předozadním směru dochází ještě k drobným pohybům v dalších osách, což představuje pro chrupavku značně nefyziologickou zátěž.

Klouby

Prevence poškození

Základem prevence je vhodný pohyb – jak již bylo řečeno výše, odchylky od optimálního průběhu pohybu v kloubu na chrupavku působí negativně. Tudíž stojí na prvním místě korekce veškerých dysbalancí typu oslabených svalový skupin, zkrácených svalů apod., případně korekce nesprávného postavení kloubu pomocí ortopedických pomůcek (vložky do bot, bandáže, ortézy). Správný pohyb v kloubu znamená vždy nejmenší možnou zátěž chrupavky.

Samostatnou kapitolou je pak nadváha – klouby jsou dimenzovány na určitou optimální tělesnou hmotnost a nadváha vede prakticky vždy k předčasnému opotřebení kloubů.

Nadměrně zatěžovaná chrupavka potřebuje dostatek živin k optimální obnově, a tak kvalitní kloubní výživa by měla být součástí pravidelné suplementace každého sportovce alespoň polovinu každého roku. Bylo prokázáno, že preparáty s obsahem glukosamin-sulfátu a chondroitinu jsou schopné podpořit regeneraci chrupavky, zpomalit její úbytek a zmírnit bolesti vyvolané jejím poškozením. Při jejich užívání dochází ke zvýšení obsahu proteoglykanů v chrupavce, což optimalizuje obsah vody a obnovuje pevnost a mechanickou odolnost chrupavky.

Za optimální dávku glukosamin-sulfátu se považuje 1500 mg denně (v jedné nebo několika dávkách), u chondroitinu je toto množství 800-1200 mg (v ideálním případě rozděleno do dvou denních dávek). Kombinované preparáty s obsahem obou účinných látek jsou ideální volbou.

Jak dlouho kloubní výživu užívat? Šest měsíců v roce rozdělených do dvou cyklů je u pravidelně sportujících jedinců, kteří mají rádi své klouby a chtějí si sport užívat bez ohledu na věk, základ. Na kloubní výživu si tělo něco jako „návyk“ netvoří, tudíž se dá užívat i celoročně, přičemž je výhodné preparáty střídat, ne každý totiž vždy obsahuje deklarovaná množství účinných látek, resp. ne vždy jsou účinné látky v dobře vstřebatelné formě. Dalo by se říci, že dražší suplementy bývají efektivnější.

Dojde-li k poškození projevujícímu se bolestí kloubu, jeho otokem apod., je na místě omezení zátěže a nesteroidní protizánětlivé léky. Zánět v kloubu totiž znamená tvorbu volných radikálů a další poškození chrupavky jak již bylo řečeno výše, a tak je jeho omezení v tomto případě žádoucí.

Další možnosti léčby v případě trvalého poškození pak představují např. injekce hyaluronové kyseliny do kloubu a různé způsoby chirurgického ošetření až po transplantaci chrupavky či implantaci kloubní protézy.

  •