Síla, rychlost, výbušnost... to jsou schopnosti, ve kterých strčí muži ženy snadno do kapsy. Jejich organismus je na fyzickou zátěž lépe vyvinut. Ale co když vám povím, že existuje disciplína, ve které můžeme mužské protějšky nejen doběhnout, ale doslova také předběhnout? Řeč je o vytrvalosti. Na tohle téma bylo zpracováno spousty vědeckých prací. K nim se dostanu hned, ale jako první vám přece jen uvedu příklad z osobního života.
Moji rodiče jsou oba skvělí sportovci. Jezdí na kole úseky, které nezřídka přesáhnou 100 km, každý rok absolvují nespočet vytrvalostních závodů včetně Beskydské sedmičky (95 km v horách). Nicméně, hlavní tahoun je moje mamka a dokáže tátu "vyhecovat" k nadpozemským výkonům, a ona si vždy běží, jako by ty desítky km v nohách nebyly nic. Nedávno nás také všechny strčila do kapsy v rodinném klání "kdo vydrží déle v planku". Čím to může být? Rozhoduje množství svaloviny, tělesného tuku nebo úplně něco jiného?
Co se dozvíme z dnešního článku?
- Co je to vytrvalost
- Jak se dělí a jakým způsobem při ní naše tělo čerpá energii
- Že přibývá žen, které vyhrávají ultramaratony
- Že čím delší je trať, tím víc narůstá šance, že žena porazí muže
- Jaké fyziologické předpoklady mají ženy pro vytrvalostní sport
Co si představíme pod pojmem vytrvalost?
Když se řekne vytrvalost, jistě si spousta z vás představí obrázek drobného maratonského běžce, který běží zlehka. Jako by to snad byla ta nejjednodušší věc na světě! No, jak pro koho. Vytrvalost je jedna ze základních pohybových schopností a její význam stoupá s délkou provádění pohybu (pokud poběžíte 20 minut, nebudete ji potřebovat tak nutně jako při dvouhodinovém vytrvalostním výkonu).
Můžeme ji definovat jako schopnost dlouhodobě provádět pohybovou aktivitu o stejné intenzitě bez snížení její efektivity. Možná jste již někdy slyšeli, že běhaní je ideální sport pro budování obecné vytrvalosti.
Máte představu, co ta obecná vytrvalost znamená?
Všichni běžci, plavci nebo cyklisti potřebují pro svůj sport ovládat jistou úroveň obecné vytrvalosti. Bez ní by se po pár tempech museli zastavovat, popadat dech a nebyli by schopni ve své disciplíně uspět. Druhů vytrvalostí máme více (viz tabulka níže), nemusíme si nutně představit maratonce.
Určitý typ vytrvalosti potřebuje také běžec na 200 m. Každý z těchto sportovců zařazuje sporty na rozvoj obecné vytrvalosti, to může vypadat u obou podobně. Pak tu máme speciální vytrvalost, kterou si už každý trénuje po svém, podle požadavků, které jejich disciplína přináší.
Speciální vytrvalost můžeme členit podle několika hledisek (Lehnert et al., 2014):
| Dělicí kritérium | Druh vytrvalostní schopnosti |
| Způsob energetického krytí | aerobní (aktivity nad 2–3 min), anaerobní (aktivity do 2–3 min) |
| Doba trvání pohybové činnosti | rychlostní (15–50 sec), krátkodobá (50–120 sec), střednědobá (2–10 min), dlouhodobá (více než 10 min) |
| Charakter pohybové činnosti | cyklická (lokomoční, např. plavání), acyklická (skok z místa) |
| Zapojení svalstva | celkové (globální, např. běh, plavání), lokální (kliky, sed‑lehy) |
| Druh svalové činnosti | dynamická (shyby), statická (vydrž ve shybu) |
Jak je to s energií, kterou čerpáme při vytrvalostním výkonu?
Když se vydáte na výlet na kole, ze začátku máte pocit, že to kolo vlastně jede samo. Tento pocit, bohužel, odezní do ztracena po prvním stoupání. Při vytrvalostním výkonu dochází k neustálému přenosu signálu z našeho mozku ke svalům. Aby naše svaly hezky šlapaly a dovezly nás do cíle, potřebují ATP, které naše tělo vytváří pomocí glykolýzy (rozklad glykogenu na glukózu) nebo beta‑oxidace mastných kyselin (rozklad tuků) (Zahradník & Korvas, 2012).
Při krátkodobých vytrvalostních aktivitách trvajících do 2 minut (např. krátké běhy, 100 m plavání, rychlobruslení) je to tzv. rychlá, neboli anaerobní glykolýza. Jak už název napovídá, tento rozklad glykogenu probíhá bez přístupu kyslíku – anaerobně. Jelikož je náš organismus chytrý a do těch 2 minut přijde na to, že tímto způsobem moc toho potřebného ATP nevytvoří, a ještě k tomu začne vznikat kyselina mléčná, která způsobuje zakyselení svalů, přejde na pomalou, neboli aerobní glykolýzu (Zahradník & Korvas, 2012).
Aerobní energetický systém našemu tělu poslouží od 2–3 minut do řádů několika hodin. Přechod z anaerobního na aerobní systém vás může nejprve zpomalit, jelikož naše tělo na tento chod najíždí postupně. Nicméně, vyplatí se to hned nevzdat, jelikož po pár minutách dojde k adaptaci kardiorespiračního systému a svaly budou lépe zásobeny kyslíkem (Zahradník & Korvas, 2012).
Ženy vyhrávají ultramaratony
Pokud srovnáme světové rekordy žen a mužů ve vytrvalostních sportech, najdeme mezi nimi rozdíl 10–12 % ve prospěch mužů (Nowakowski, 2017). Ne, že bych to chtěla na to házet, ale ještě nedávno ženy ani závodit nesměly. Profesionální sport byl kdysi výhradně pánská disciplína.
Např. na maratonské trati se ženy v posledních letech vyšvihly a své mužské protějšky pomalu dohánějí. Na tuto skutečnost se můžete podívat z grafu. Ještě kolem roku 1970 byl mezi pohlavími znatelný rozdíl: rekord mužů se pohyboval pod časem 2 hodiny 15 minut, kdežto první ženy byly v cíli až o 30 minut později. V posledních letech však muži svůj náskok ztrácejí a pohybuje se na pouhých 13 minutách.
V poslední době přibývá žen, které porážejí muže v extrémních vytrvalostních závodech. Například v roce 2016 vyhrála žena Lael Wilcox cyklistický závod, který vede z Oregonu do Virginie a jezdci během něj ujedou 4300 mil (6920 km). Dalším příkladem je Američanka Pam Reed, která vyhrála 135 mil (217 km) dlouhý ultaramaron Badwater. Zdá se, že s délkou trasy nám narůstají šance muže strčit do kapsy (Brown, 2017).
Pamela Reed, žena, která poráží muže v jednom z nejtěžších závodů světa
Zkuste si to představit. Postavíte se na start ultramaratonu – už to je pro většinu smrtelníků spíše úsměvná představa. Na trati vás čeká 217 km dlouhý závod. Poběžíte ve dne, v noci, nejspíš budete mít halucinace... a k tomu si přidejte teplotu okolo 40 °C (někdy kolem 50°°C).
V takovém počasí musí být vysilující i taková jednoduchá činnost jako chůze. Na závod v Údolí smrti se ročně vydá okolo 70–80 šílenců, z nichž to celá jedna třetina vůbec nedokončí. Mezi borce, které závod dokončil, se řadí i náš ultramaratonec Daniel Orálek.
V roce 2002 a také 2003 tuto trať ovládla žena (v čase 28 hodin) – Pam Reed. Tato dáma sama tvrdí, že na vrcholu své kondice byla až ve věku 40 let. Na závod v Údolí smrti se připravovala již od svého 20. roku života, kvůli aklimatizaci se přestěhovala do Arizony a začala běhat 3krát (!!!) denně. Rok po výhře napsala knihu "The Extra Mile" a mimo jiné se v této knize dozvíte, že 15 let trpěla anorexií.
Běhání jí pomohlo s touto poruchou příjmu potravy bojovat. Uvědomila si, že když nebude jíst, nebude moct běhat. Kromě ultramaratonů se také věnuje triatlonu, a dokonce pravidelně startuje na závodech Ironman. I ve věku 57 let se Pam pravidelně umisťuje na předních pozicích v extrémních závodech a určitě s ultra jen tak neskončí. Tato žena může být vzorem pro nás všechny, ať už zvedáte činky nebo běháte.
Které fyziologické faktory pomáhají ženám vítězit ve vytrvalostních závodech?
Kvalita vytrvalostního výkonu je omezena řadou faktorů, z nichž jsou nejdůležitější ty, které podle Zahradník a Korvase (2012) primárně souvisejí s:
- přenosem kyslíku
- využitím energie (využívání tuků jako zdroje energie, funkce srdce a plic, funkce enzymů…)
- s nervosvalovou činností
- ekonomikou pohybu (kvalita CNS a periferních nervů, síla, rychlost, vytrvalost, koordinace, technika, výkon)
Spousta z těchto faktorů je nám dána do vínku po narození a na některých musíme pracovat, aby se náš vytrvalostní výkon zlepšil.
Procento tuku v těle jako rozhodující faktor na dlouhé trati?
Fakt, že máme šanci muže na dlouhých štacích porážet, je hned z několika důvodů. Jako první uvedu vyšší procento tuku v těle. Krátké vzdálenosti, jako jsou sprinty nebo 5 km úseky, nám moc do tukových zásob nezasáhnou.
Ale v případě, že se vydáme na ultramaraton, vězte, že zásoby glykogenu ve svalech a játrech již nepostačí a hlavním zdrojem energie se stává tuk (Tucker, 2007). Na druhou stranu pravidelné doplňování energie ve formě gelů, tyčinek atd. může tuto výhodu smáznout (Coast et al., 2004).
Nepřepálíme start, protože umíme dát ego stranou
Další důvod je už méně "fyzický", a tím je vlastnost, kterou na mužích moc nemáme v lásce – ješitnost neboli ego. Tohle si můžete ověřit na vlastní kůži. Běžte si zaběhat se svým přítelem a uvidíte, že raději vyplivne duši, než aby byl pomalejší než vy nebo jakákoliv jiná slečna. Fandící davy, kamarádi podél trati – to všechno má na muže větší vliv než na ženy. My se prostě nenecháme tolik vyprovokovat a nejspíše si dokážeme tempo lépe rozložit na celou trať (Tucker, 2007).
Držíme stabilní tempo
Další studií bych chtěla navázat na poslední myšlenku – my, ženy dokážeme lépe držet tempo. Na tohle téma byla vypracována odborná studie, která shromáždila výsledky z 14 amerických maratonů, které se běžely v roce 2011 (Deaner et al., 2015). Výsledky všech závodů zněly jasně – změna tempa běhu byla u mužů o 15,6 % a u žen o 11,7 %. Autoři studie tvrdí, že příčiny můžeme hledat ve fyziologickém fungování ženského organismu, v lepší rozhodovací možnosti, nebo v obojím.
Menší unavitelnost díky "pomalým" svalovým vláknům
Podle vědců z University of British Columbiamají ženy vyšší svalovou vytrvalost než muži (Lanning et al., 2017). Přišli na to jednoduchým testem, při kterém skupině testovaných nařídili provádět flexi chodila 200krát, a to co nejrychleji. Flexe chodila byla vybrána proto, že tento pohyb zapojujeme při každodenních činnostech (chůze). Měřila se rychlost, síla, elektrická aktivita a rotační síla jejich svalů. Výsledky ukázaly, že na začátku byli muži rychlejší a silnější, ale unavili se rychleji než ženské pokolení.
Příčině pomalejšímu nástupu únavy u žen se věnoval také Wüst et al. (2008) ve svém review. Autoři článku vyhodnocovali několik příčin nižší unavitelnosti žen jako je zásobování kyslíkem, nebo množství a druh svalových vláken.
Svalová únava závisí na tom, jakým způsoben náš organismus dokáže vybalancovat spotřebu energie a svalovou kontrakci v závislosti na tvorbě ATP.
Jak již jistě víte, v těle máme různé druhy svalových vláken – jednoduše pomalá a rychlá. Ta rychlá mají vyšší nároky na spotřebu energie. Takže logicky, větší benefity ve vytrvalostním sportu přináší pomalá vlákna, kterých máme my ženy více (Simoneau et al., 1989). A to je ten hlavní důvod, proč jsme pomaleji unavitelné. Jednoduše řečeno, velké svaly vám při vytrvalostním výkonu moc nepomůžou.
Muži mají lepší využitelnost kyslíku, ale horké počasí může tuto výhodu smazat
Schopnost našeho těla využít kyslík neboli VO2 max je také jeden z ukazatelů vytrvalostních schopností. VO2 max je takové měřítko naší kondice. A v tomhle mají muži navrch – dokážou lépe využívat kyslík. Netrénovaná žena má v průměru spotřebu kyslíku 33ml/kg/min, oproti tomu netrénovaný muž 42 ml/kg/min. U trénovaných jedinců je to v průměru 70 ml/kg/min pro ženy a 80 ml/kg/min u mužů (Cowther, 2001). Z toho nám plyne, že muži dokážou lépe využívat kyslík.
Další fyziologickou výhodou mužského pokolení je větší srdce, které dokáže pumpovat vyšší objem krve a větší množství červených krvinek, které přenáší kyslík z plic do tkání (Cowther, 2001). Na druhou stranu ženy lépe snášejí vyšší teploty, takže v tropických podmínkách to mohou mužům "nandat" (Lewis et al., 1986).
Shrnutí výhod žen ve vytrvalostním sportu:
- vyšší procento tuku v těle
- nepřepálíme start
- lepší rozložení tempa během závodu
- nižší unavitelnost
- vyšší tolerance horka
Co si z toho vzít?
V disciplíně vytrvalostního sportu stále platí pravidlo, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Výkonnostní rozdíl se sice již pomalu smazává, ale fyziologickým aspektům stejně neutečeme. Muži mají celkově výhodnější startovní pozici pro sport obecně, ale jsou určité sporty, ve kterých na pomyslném trůnu může sedět královna.
