V oblasti kulturistiky a fitness existuje stále mnoho zaručených pravd, přes které prostě nejede vlak, a téměř nikdo si netroufne nad nimi přemýšlet, ba dokonce je zpochybňovat. Jedním z takových příkladů je i dělení návštěvníků posiloven na ektomorfy, mezomorfy a endomorfy. “Jsem ektomorf, mám problém s nabíráním svalů a taky horko těžko přiberu tuk!” “Ty máš smůlu kámo, že jsi endomorf...není divu, že nabíráš tuk tak snadno.” Je vám to povědomé? Pokud ano, pojďme se společně podívat, co je na tomto dělení vlastně pravdy a zda skutečně hraje nějakou roli při přeměně postavy.
Co se v dnešním článku dozvíme?
- Jak a kdy vlastně dělení na ektomorfy, mezomorfy a endomorfy vzniklo
- Jestli je dělení podle somatotypů spjaté s vlohami k nabírání svalů a hubnutí tuku
- Jestli si můžeme svůj somatotyp nějak objektivně určit
- Jak je možné svůj somatotyp změnit
- Jestli somatotyp určuje náš potenciál v posilovně, způsob tréninku i výživu
Proč původní myšlenka somatotypů s tělesným složením a budováním svalů neměla nic společného?
Pokud se podíváme na opravdový původ celého systému somatotypů, možná budeme překvapeni. Somatotypy při svém zrodu neměly nic společného s kulturistikou a fitness ani s vlohami pro nabírání svalů a tuku. Že jste nyní trochu zmateni? Nevadí, hned si to vysvětlíme.
Kde se somatotypy vzaly? Za moderním dělení somatotypů stojí psycholog Sheldon
- Somatotypy totiž mají překvapivě původ v psychologii, a to konkrétně v tzv. konstituční psychologii. Někteří psychologové jako např. E. Kretschmer totiž hledali souvislost mezi určitými tělesnými znaky a charakteristickými povahovými rysy, případně sklony k duševním onemocněním. Kretschmer tak ve své práci Körperbau und Charakter identifikoval tři základní tělesné stavby (pyknik, astenik a atletik) a spojil je s určitými povahovými rysy.
- Na jeho dílo později navázal americký psycholog W.H. Sheldon, který v knize The Atlas of Men (1954) tento koncept dále rozpracoval. Došel k velmi podobným závěrům a dal vzniknout klasickému dělení na tři základní somatotypy, jak je známe v současnosti.
Ektomorf je hubený a vysoký, endomorf naopak podsaditý a zavalitý. Co nám to ve skutečnosti říká o schopnosti budovat svalovou hmotu?
Pojďme si popsat, jaká je souvislost mezi tělesnou stavbou a povahovými rysy, které byly Sheldonem zkoumány.
Typické tělesné a psychologické znaky somatotypů podle Sheldona aneb Kdo je kdo?
- Ektomorf: je charakterizován jako hubený, vysoký, s málo klenutým hrudníkem, křehký a málo osvalený. Z psychologických a dalších znaků se u něj dá říci, že vyniká inteligencí, propadá často melancholii a má sklon k depresím. Dále je skromný a typicky je introvertem se stydlivou povahou.
- Mezomorf: je uváděn jako atletický, osvalený, s dobrým držením těla a V‑tvarem (trianguálním) trupu. O něco nižší výšky než ektomorf. Mezi osobnostní rysy se řadí soutěživost, sklon k riskování, dominance, asertivita, až jistá míra agresivity.
- Endomorf: je popisován jako tlustý, kulatý, těžký, obvykle nižší postavy. Z hlediska osobnosti je přátelský, společenský, laskavý, ale také poněkud líný.
Cílem somatotypů bylo popsat souvislost mezi tělesnou stavbou a osobnostními rysy
Jedním z hlavních rysů Sheldonovy práce byla jeho víra v neměnnost somatotypu, který jaksi určuje celou životní dráhu takového jedince. K takovému dělení na somatotypy dospěl na základě pouhého fotografování a měření tělesných obvodů velkého vzorku studentů vysokých škol v USA.
Sheldon v žádném případě neposuzoval vlohy k nabírání svalové hmoty nebo hubnutí, jeho hlavním cílem bylo popsat souvislosti mezi tělesnou stavbou a osobnostními rysy, které by bylo možné odhadnout právě pouze na základě tělesných proporcí.
Můžeme somatotyp určit na základě objektivního měření?
Ve vědecké obci byl tento systém dělení podroben velké kritice, a to i z toho důvodu, že nebral v potaz možnost změny somatotypu, na který má bezesporu velký vliv náš celkový životní styl. I přesto na práci Sheldona navázali další vědci a vytvořili konkrétní postup měření lidského těla pro určení somatotypu již bez návaznosti na psychologické rysy, která je známá jako tzv. Heath‑Carterova metoda.
Seznamte se s opravdovou myšlenkou somatotypů ve sportu
Právě Heath‑Carterova metoda je dnes především využívána ve sportovních vědách. Pomocí ní se třeba zkoumá, jaký somatotyp je typický pro sportovce v různých sportovních disciplínách, případně při jakém somatotypu by měli mít sportovci nejvyšší výkonnost.
Jaké tělesné parametry jsou u této metody měřeny?
- Tělesná výška a hmotnost
- 4 kožní řasy (na lýtku, lopatce, tricepsu, oblast spodního břicha u hrany kosti pánevní)
- Šířka kosti stehenní a pažní
- Obvod zatnuté paže, obvod lýtka
Klasický ektomorf, mezomorf nebo endomorf? Somatotypy se u většiny z nás často prolínají...
Na základě měření těchto parametrů a jejich dosazení do rovnic získáme tři čísla, která uvádí určité tělesné charakteristiky typické pro dané somatotypy na škále 1–7.
Endomorfie uvádí relativní tloušťku, mezomorfie relativní osvalenost a ektomorfie relativní štíhlost těla.
Podle kombinace těchto čísel pak ve speciálním grafu můžeme určit, jaký somatotyp je nám nejblíže. Často totiž nemáme jeden "čistý" somatotyp, ale jsme kombinací dvou somatotypů, které se navzájem prolínají.
Je možné změnit somatotyp a z ektomorfa se změnit na mezomorfa? Ano!
Pokud se pozorněji podíváme na parametry, které se při měření hodnotí, je nám jasné, že velká většina z nich lze změnit. A to samozřejmě tréninkem a správně nastaveným jídelníčkem. Ze začátečníka v posilovně, kterého díky tělesným proporcím vnímáme jako typického ektomorfa (tedy znaky jako vysoký vzrůst, nižší tělesná hmotnost, málo tělesného tuku, tenčí kosti a malé obvody končetin), se může za několik let stát “typický mezomorf”. Hmotnost, obvody končetin a kožní řasy se totiž dají změnit dokonale. Bude pak takový člověk na první pohled dále považován za někoho, kdo nemůže přibrat svaly?
Určuje somatotyp náš potenciál v posilovně, způsob tréninku nebo snad i jídelníček?
Každý máme nějaké genetické předpoklady pro nabírání svalové hmoty a množství tělesného tuku. Tyto vlohy by ale neměly být dávány do přímé souvislosti s naším somatotypem, který lze na rozdíl od naší genetické výbavy změnit životním stylem. Nejvíce somatotyp ovlivníme výživou a pohybovou aktivitou. Je ale jasné, že i naše genetika bude určitým způsobem ovlivňovat to, co si budeme moci dovolit v našem stravování a způsobu tréninku.
Co si toho vzít? I ektomorf může být svalnatý a endomorf může mít nízký podíl tuku
Ačkoliv používání somatotypů jako určitého vodítka pro vlohy k nabírání svalů a tuku nemá vědecký základ, z vlastní zkušenosti víme, že určitá souvislost zde být může. Pokud je někdo od přírody spíše štíhlejší postavy, bude mít zřejmě problém nabírat svaly i tělesný tuk a v silových výkonech také nebude trhat rekordy. Naopak někdo, kdo byl vždycky dobrý ve škole na tělocviku, může mít potenciál pro budování svalů i síly mnohem vyšší.
To by nás ale nemělo vést k přesvědčení, že pokud vypadám jako ektomorf, nikdy nebudu moci nabrat pořádné množství svalů a mít sílu. Naopak když mám sklony lehce nabírat na hmotnosti, jsem ten nešťastný endomorf, který se nikdy nemůže dostat pod 10 % tělesného tuku. Googlit hned jídelníček pro ektomorfa, trénink pro endomorfa nebo posilování pro mezomorfa, nedává moc smysl. Celkově správně rozložená strava v podobě bílkovin, tuků a sacharidů s adekvátním tréninkem bude vždy klíčem k úspěchu.
Stejně dobře (samozřejmě s přihlédnutím ke stavbě kostry) může vypadat jak ektomorf, tak endomorf, jen jejich cesty se za tímto cílem budou více, či méně lišit. Odvolávat se na náš somatotyp při neschopnosti přeměnit naši postavu, prostě nedává smysl, téměř vše máme ve svých rukou.
