Zdolat Aconcaguu není jako vylézt na Špilberk, tam už se regulérně umírá, říká horolezec Tomáš Bula

Zdolat Aconcaguu není jako vylézt na Špilberk, tam už se regulérně umírá, říká horolezec Tomáš Bula

Do e-mailové schránky mi žádostí o sponzoring či jinou formu podpory od Aktinu chodí každý den slušná řádka. Když mi ale zapípal email od Toma, musela jsem se pozastavit. "Dobrý den, s kamarádem Šimonem se chystáme na expedici Aconcagua 2017, chceme zdolat nejvyšší horu Ameriky. Odjíždíme za dva týdny. Naším hlavním cílem je motivovat mladé lidi k cestování a sportovním aktivitám." Začala jsem si trošku pátrat a zjistila, že přípravy na takový výšlap nejsou zrovna jednoduché a že to chce slušnou odvahu, odhodlat se k takovému výletu. Rozhodli jsme se tedy kluky podpořit nějakou tou energií a suplementy na cesty, celý únor jim drželi palce a čekali na zprávy, zda se jim zdolat Aconcaguu podařilo ve zdraví.

Zajímá vás víc o tom, jak si zkrátit roční přípravu na pouhý měsíc a zdolat vrchol s mozkovým edémem? 28letý Tomáš Bula se toho rozhodně nebojí! Absolvent strojního inženýrství v Brně, který nyní pracuje jako projektový inženýr ve firmě Honeywell v Olomouci, byl od malička vedený ke sportu. Mezi jeho zájmy patří především bojové sporty, fitko a turistika. Poslední ze zmíněných vášní ho dovedla až na nejvyšší horu Ameriky – Aconcaguu (6959 m.n.m.), kterou se svým kamarádem Šimonem zdolali na začátku tohoto roku.

1507266560_a_743.jpg

Jak vznikl nápad vylézt na nejvyšší horu Ameriky?

V roce 2012 jsme se s kamarády domluvili na výšlap na Mont Blanc, což byla moje první zkušenost s výšlapem na nějakou vyšší horu. Cestoval jsem také na Aljašku, kde se mi hlavně díky horám moc líbilo. Jednoho večera mi volá kamarád Šimon: "Tome, co kdybychom zkusili zdolat Aconcaguu?" Mojí první reakcí bylo, ať si uvědomí, že to není jak vylézt na Špilberk, tam už se regulérně umírá. Šimon už ale měl zkušenosti i s horami přes 6000 m.n.m., a tak jsem si jednoduše řekl: "Proč vlastně ne?" 

Největší sranda ale byla ta, že mi volal v prosinci a jediné období, kdy se na Aconcaguu dá vylézt je prosinec až únor, protože je tam léto. Začal jsem si tedy hned zjišťovat doporučení na přípravu na výšlap a všude radili okolo jednoho roku příprav. Bral jsem to ale tak, že jsem od malička dost aktivní, že přeci jen už něco natrénováno mám. Potvrdili jsme si tedy s kamarádem odjezd, vybral jsem si v práci veškerou dovolenou a na konci ledna se jelo.

1507276901_a_750.jpg

Takže jsi doporučenou roční přípravu musel seknout na přibližně 2 měsíce? Jak to probíhalo?

Začal jsem běhat delší trasy, okolo 13 km, ale chytl jsem zánět do nohy, takže jsem následně další 2–3 týdny nedělal vůbec nic, čímž se mi příprava zkrátila na pouhý měsíc. Byl to měsíc plný kruhových tréninků, běhání a spíše aerobní přípravy. Kdybych se ale měl připravovat znovu, rozhodně bych zařadil i více silového tréninku v podobě dřepů, mrtvých tahů a dalších.

Co dalšího jste museli v té krátké chvíli před odjezdem stihnout zařídit?

Především partnery, protože finančně bychom nebyli schopni takový výlet utáhnout. Z 90 % nám vybavení poskytli sponzoři. Za vlastní finance jsme si museli koupit povolenku na výšlap na horu za 700 dolarů, letenky a také si zaplatit muly, což jsou kříženci osla a koně, kteří do tzv. base campu ve výšce 1300 m.n.m. pomáhají vynést batožinu. Ta v našem případě vážila okolo 100 kg, z base campu jsme už táhli každý "jen" okolo 35 kg.

1507266791_a_743.jpg

Jak tedy pak celý výšlap vypadá, jak dlouho trvá, jednoduše – jak to chodí?

Průměrná expedice leze na Aconcaguu a zpátky za 16–23 dní. Vše jsme si tedy rozvrhli na cca 17 dní – kde budeme kterou noc spát, co budeme jaký den jíst, v jakém kempu jak dlouho zůstaneme atd. V kempech by se člověk měl vždy cca den až tři zdržet, aby se aklimatizoval a nedostal vysokohorskou nemoc. V prvním kempu, ve výšce cca 3500 m.n.m. jsme se cítili dobře, proto jsme si další den udělali výlet do dalšího base campu ve výšce 4300 m.n.m. a vrátili se zpět, protože takhle rychlá změna převýšení by nás mohla přemoci. Doktor nám zkontroloval stav a povolil nám další den pokračovat. Druhý den jsme se tedy vydali do dalšího kempu, cesta trvala cca 8–10 hodin. Ráno bylo teplo, okolo 12 stupňů, ale asi v polovině cesty začalo sněžit, foukat vítr a teplota se rapidně snížila pod nulu. My naštěstí byli připravení, takže nás to moc nepřekvapilo, ale po cestě jsme potkali pár lidí, co to byli kvůli počasí nuceni těsně před vrcholem otočit. V kempu jsme se dozvěděli, že nahoře uvízla nějaká expedice, kde jeden měl omrzliny po celém těle a jeden člověk dokonce umřel.

Co může být tím zlomovým bodem, co ovlivní, že nějaká expedice takhle nahoře uvízne?

Může to být buď to, že si špatně rozvrhnou cestu, anebo se rychle změní klimatické podmínky.

Jak u vás tedy vypadal samotný výlez na vrchol?

Když jsme byli v cca 5500 m.n.m., rangeři nám řekli, že se má začít do dvou dní kazit počasí. My navíc podcenili zásoby plynových bomb, takže jsme věděli, že si nahoru musíme pospíšit. Na poslední část výšlapu se vyráží z posledního kempu, který je ve výši cca 6000 m.n.m. Do tohoto kempu jsme dorazili už sedmý den výšlapu a na kamarádovi Šimonovi se to zde začalo docela podepisovat. Bolela ho hlava, břicho a já se taky necítil zrovna nejlíp. Počasí zde bylo taky šílené, se stanem to jen cloumalo a my měli strach, že nám ho v noci vítr složí. Co pak v -35 stupních a šíleném větru? To by asi byl náš konec. Potkali jsme tam ale průvodce, který nám řekl, že by se od půlky noci mělo počasí mírnit, a tak jsme zůstali. Plánem bylo pořádně se hydratovat, počkat si na ráno a rozhodnout se, zda se vydáme směrem nahoru nebo dolů. 

1507266848_a_743.jpg

Ráno bylo vše relativně v pohodě, takže jsme se vydali směr vrchol. V takové výšce už člověk dělá jen drobné krůčky, aby se moc nezadýchal. My nahodili celkem slušné tempo a předběhli jsme asi 4–5 expedic. Doplňky od Aktinu nám v tom rozhodně pomohly! Problémy se však začaly objevovat asi 200 m pod vrcholem, kdy jsem se začal cítit divně a viděl před sebou Šimona, jak se taky začíná kymácet ze strany na stranu. Nevěděli jsme moc, co to je a já si uvědomil, že máme s největší pravděpodobností otok mozku, jeden ze symptomů výškové nemoci, který se projevuje “ožralou” chůzí. My ale věděli, že to máme asi 20 minut na vrchol, takže jsme shodili batohy a na vrchol to téměř vyběhli. Zdrželi jsme se tam asi jen 5 minut, rychle jsme udělali fotky, pokochali se a rychle se vydali dolů až do onoho kempu v 5500 m.n.m. Celkově nám tedy výšlap nahoru trval 8 dní.

1507276698_a_749.jpg

Jak jste se následně vypořádali s tou výškovou nemocí? Kdy jste se začali cítit zase líp?

Jakmile jsme přešli do těch 5500 m.n.m., tak jsme se cítili víceméně dobře. Pořádně jsme se najedli, doplnili tekutiny a bylo líp.

Nejlepší a nejhorší moment celé výpravy?

Nejlepší bylo, když jsme vyšli do 5500 m.n.m. a bylo asi 18 hodin, krásné počasí a já se šel projít, abych se podíval, co je za druhou stranou hory. Takový výhled jsem v životě neviděl, naprosto mi to vyrazilo dech. Na to nikdy nezapomenu.

Vtipné je, že nejhorší moment nastal ten stejný den. Nějaké věci jsme si totiž vynesli do vyššího kempu, vrátili se dolů a zjistili jsme, že hořák i jídlo jsme už přemístili dál. Neměli jsme ani vodu, byli jsme úplně vyčerpaní. Jediné, co jsme našli, byla kostkově ledová konzerva fazolí, která nám ten den jednoduše musela vystačit.

1507267238_a_743.jpg

Co se týče stravy – co vše jste s sebou nesli, jak jste se stravovali?

Každý den byl dost podobný – ráno vločky, sušenky a nějaké sušené ovoce. Na oběd, případně večeři, to pak většinou byly fazole a nějaké sušené maso. Dál jsme s sebou měli proteinové tyčinky, energetické gely a nějaké kofeinové suplementy. Co jsme si s sebou ještě nesli, byly Tangy, prášková ochucovadla vody, protože je díky nim pití sladké, což tě nutí pít, čímž eliminuješ riziko dehydratace.

Jak vypadaly následující dny po výšlapu?

Hned při výjezdu z areálu jsme oba dostali příšernou chuť na McDonald's, naše tělo to vyloženě vyžadovalo. Chodili jsme tam asi další tři dny a utratili tam neskutečné peníze. Mimo jiné jsme cestovali do Buenos Aires, na vodopády Iguacu, do Sao Paula a dokonce i do Ria na karneval.

1507267089_a_743.jpg

Máte za sebou letos nějaké další výšlapy?

Teď v červenci jsme se vydali na švýcarský Matterhorn, vrchol jsme ale bohužel nezdolali. První půlden, co jsme lezli, byly špatné podmínky, na skalách byla spousta sněhu, bylo velmi kluzko a měli jsme pár kritických situací v mlze, kde se místy pomalu nešlo ani vrátit. Jelikož jsme viděli i průvodce vracet se se svými klienty, rozhodli jsme se vrátit dolů taky a zbytečně to nepokoušet, přece jen tam umřelo dvojnásobně více lidí než na Everestu. To je další hora, kterou bychom chtěli v rámci jednoho roku zkusit pokořit.

1507276788_a_749.jpg

Jakou největší zkušenost sis z výšlapu odnesl?

Nejdůležitější je to, jak moc to člověk chce. Hlava hraje neskutečně velkou roli. Plno věcí se pokazí, počasí si s tebou bude hrát, ale dokud nahoru opravdu moc nechceš, tak tě může zlomit cokoliv. Zároveň je strašně důležité vybrat si správného parťáka. Člověk musí být pozitivní, musíš mu věřit a spoléhat se na něj. Na to já měl velké štěstí.

Zápisník celého výletu den po dni můžete najít na jejich blogu One Hell Of a Trip.

  •