Pocit, že jste sami sobě cizí, že svět kolem vás působí neuvěřitelně nebo jakoby “za sklem”, může být děsivý a těžko sdělitelný. Právě takové prožitky jsou typické pro depersonalizaci a derealizaci – jevy, se kterými se během života setká až překvapivě mnoho lidí. Přesto o nich často panuje nejasný názor, nepochopení a strach. Co to depersonalizace a derealizace tedy je? Čtěte dále a dozvíte se více.
Depersonalizace je častý, ale komplexní jev, který se může objevit i u zdravých lidí, avšak v některých případech výrazně narušuje kvalitu života.
Zatím není jasné, zda se jedná o samostatnou poruchu, nebo o nespecifický příznak úzkosti, deprese či traumatu.
Depersonalizace má psychologický i neurobiologický podklad, a proto vyžaduje individuální a komplexní přístup k léčbě.
Co vlastně depersonalizace a derealizace je
Depersonalizace je porucha sebeuvědomění, při níž se člověk cítí oddělený od vlastních prožitků. Má pocit, že jeho tělo, osobnost či psychické procesy jsou mu cizí, případně si je nedokáže plně uvědomovat. Někdy se mohou objevit i zážitky tzv. „mimo tělo“, kdy má jedinec pocit, že pozoruje sám sebe zvenčí.
Na rozdíl od depersonalizace, která se týká vnímání sebe sama, derealizace představuje změnu vnímání okolního světa. Tento “nový” svět se pak jeví jako nereálný, vzdálený a podivně cizí. V praxi se tyto 2 fenomény velmi často vyskytují společně, a proto v tomto článku budeme používat pojem depersonalizace jako zastřešující označení pro oba typy změněných prožitků.
Výskyt depersonalizace v populaci
Zážitky depersonalizace nejsou výjimečné ani u zdravé populace. Celoživotní prevalence této problematiky se odhaduje v dosti širokém rozmezí, a to 26–74 %. Přechodné epizody depersonalizace se často objevují v situacích extrémního stresu, jako je například ohrožení života.
V klinické praxi se depersonalizace vyskytuje v souvislosti s řadou psychiatrických i neurologických onemocnění. Nejčastěji bývá spojena s:
depresivní poruchou (až u 60 % pacientů)
posttraumatickou stresovou poruchou (přibližně 30 %)
panickou poruchou (v rozmezí 7,8–82,6 %)
V aktuální době depersonalizační a derealizační příznaky byly popsány také u organického poškození centrální nervové soustavy, což vedlo k návrhu nového diagnostického označení – organické depersonalizace.
Kdy už se jedná o diagnózu
Pokud se depersonalizační příznaky u člověka objevují opakovaně nebo chronicky a vedou k výraznému stresu či zhoršenému fungování, už lze hovořit o depersonalizační poruše. V Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN‑10) je tento stav označován jako depersonalizační a derealizační syndrom, zatímco DSM‑IV používá pojem depersonalizační porucha (DP) - jedná se o klasifikační manuály.
Prevalence izolované depersonalizační poruchy se odhaduje na přibližně 2,4 %. Postihuje muže i ženy ve stejné míře a nejčastěji začíná mezi 16. a 22. rokem života. U zhruba 60 % pacientů se současně vyskytuje porucha osobnosti.
Průběh poruchy může být náhlý nebo pozvolný. Při náhlém nástupu si pacienti často přesně pamatují okamžik, kdy depersonalizaci poprvé prožili. Asi u dvou třetin pacientů má porucha plynulý průběh, zatímco u jedné třetiny se objevuje epizodicky. Depersonalizace má velikou tendenci přecházet do chronické, tedy dlouhodobé, formy.
Samostatná “čistá” forma depersonalizace
Dosud neexistuje jednotný a všeobecně přijímaný koncept depersonalizace. Odborná debata se vede zejména o tom, zda jsou depersonalizační prožitky pouze nespecifickým příznakem (podobně jako úzkost), který doprovází různá onemocnění, nebo zda existuje samostatná, tzv. „čistá“ forma depersonalizace.
Jak se liší od úzkosti a deprese?
Diagnostiku depersonalizace komplikuje její podobnost s depresí a úzkostnými poruchami. Velmi častá komorbidita (souběžný výskyt) s těmito dalšími onemocněními podporuje tezi, že depersonalizace může být jejich nespecifickým symptomem. Zároveň však existují názory naznačující, že depersonalizace může být spouštěčem úzkosti a deprese.
Byla popsána vysoká korelace (souvislost) mezi intenzitou depersonalizačních prožitků, závažností depresivních symptomů a mírou úzkosti. Zatím však neexistují dostatečné nástroje, které by jednoznačně vysvětlili, jaký je mezi těmito jevy přesný vztah.
Teoretické vysvětlení “proč”
Část odborné veřejnosti považuje depersonalizaci za disociativní fenomén s ochrannou funkcí, která jedince brání vůči nadměrnému stresu, který pociťuje. Tento názor je v souladu se zjištěními:
vyšší výskyt depersonalizace je u osob s nezralými obrannými mechanismy
je více přítomna u osob traumatizovaných v dětství
výskyt depersonalizace je častý v život ohrožujících situacích
Zatímco druhá skupina odborníků chápe depersonalizaci jako specifickou formu úzkostné poruchy.
Co si z toho vzít?
Depersonalizace je v dnešní společnosti poměrně častý a nejednoznačný fenomén, který může být jak přechodnou reakcí na stres, tak samostatnou poruchou výrazně ovlivňující život člověka.
Nejedná se o „šílenství“, ale o změnu vnímání sebe a reality, která úzce souvisí s úzkostí, depresí a traumatem. Depersonalizace zatím nemá jednotné vysvětlení ani jasně vymezené místo v diagnostických systémech, což odráží její komplexnost.
Důležité je proto vidět ji a rozumět samostatně, nepodceňovat její dopad na psychiku a obecné fungování člověka a zaměřovat se na její léčbu. Tato léčba kombinuje porozumění prožitkům pacienta s psychoterapeutickými a biologickými přístupy.
