Narcistická porucha má kořeny již v dětství.
Jedná se o poruchu, ve které hraje stěžení roli raný vztah mezi dítětem a pečujícím.
Její projevy se promítají do všech rovin člověka.
Co je narcistická porucha osobnosti?
Poruchy osobnosti se řadí mezi duševní poruchy. Jsou vymezeny jako relativně trvalé maladaptivní vzorce chování, myšlení a prožívaní projevující se v mnoha situacích a prostředích a významně vybočujících od přijatelných návyků kultury, do které jedinec patří. Poruchy osobnosti začínají vznikat v průběhu dětství a jedincova dospívání, jsou relativně stálé a neměnné a znepříjemňují dotyčnému začlenění se do společnosti a utváření mezilidských vztahů. Okolí si nejčastěji všímá výrazných stereotypních a neměnných způsobů chování a reagování na širokou škálu všemožných situací. Narcistická porucha osobnosti byla v Diagnosticko‑statistickém manuálu (DSM‑III) poprvé uvedena v roce 1980 a k jejímu určení je zapotřebí splnit specifická kritéria.
Vznik a vývoj narcismu
Vývoj narcismu začíná již od útlého věku vztahem mezi rodičem (pečujícím) a dítětem. Pokud v tomto období rodič (či oba rodiče) mívají utkvělou, idealistickou představu o tom, jaké by jejich dítě mělo být, tedy jaké dítě by chtěli mít. Určitě se do jejich představ o dítěti řadí atraktivita, zábavnost, genialita, a spousty dalších pozitiv. Pokud dané dítě dostojí všem očekáváním, rodiče mu “za odměnu” věnují svoji péči a lásku. Ale když se očekávání nenaplní, pak vřelost nahradí odmítání a příkazy se zákazy. V průběhu dospívání si dítě začne uvědomovat, že láska rodičů není bezpodmínečná a že se projevuje na základě splněných požadavků. To začne vyvolávat vztek, pocity nejistoty a pochyby o sobě samém.
Aby dítě odehnalo tyto negativní úvahy, vytvoří si velkolepou představu o sobě samém a tím se naučí vystupovat a podávat před dospělými přiměřený „výkon“ a vytvoří si interpersonální strategie získávající převahu nad ostatními. Zdroj a počátek narcismu je na světě.
Zdraví a narcistická porucha
Abychom byli schopni vysvětlit, kdy se daný člověk vymyká “zdravému” stavu, nejprve je záhodno popsat tento “zdravý stav”. Psychoterapeut David Boadella jej definuje jako správné fungování tělesné, duševní i duchovní stránky naší osobnosti. V jakých oblastech a v čem konkrétně narcistická porucha vychyluje člověka z jeho přirozeného rovnovážného nastavení?
Tělesné projevy narcismu
Jako první začneme se somatickými aspekty zdraví.
Hlavním činitelem se v této oblasti stává dýchání. Za správného fungování je pravidelné a rytmické při uvolněném a lehkém pohybu hrudního koše. V tomto případě lze narcistickou poruchu chápat jako poškození sebelásky podmíněné emocionální opuštěností dítěte, jak jsme zmiňovali již v úvodu článku. Chybějící láska a potlačená bolest u dítěte nemají jen psychické následky, ale často jsou promítány do fyzické roviny sevřeným hrudním košem a ztuhnutím jeho svalstva, což zhoršuje celý proces. V nebezpečí je i srdce, kde může dojít k zúžení věnčitých cév a mít katastrofální následky.
Druhým aspektem zdravého stavu je dobrý tonus organismu. Svaly se lehce pohybují mezi póly napětí a uvolnění. Krevní tlak je v normě. Narcismus lze v tomto případě zpozorovat v neverbální složce komunikace, a to zejména v chůzi. Ta navenek působí strnule, obrněně a křečovitě.
Posledními faktory jsou vnější, jako je kůže, která je teplá a dobře prokrvená, živý a pohyblivý obličej a zářící oči navazující kontakt. Narcisté jsou obecně vnímáni jako chladní jedinci. Dokonce bylo vypozorováno, že tito lidé mají problém s udržením tělesného tepla, jejich kůže bývá špatně prokrvena a jsou často náchylní na zimu.
Duševní projevy narcismu
Mezi přední aspekty duševního zdraví patří schopnost sjednotit vnější výraz s vnitřní potřebou, vycházet od primárních lidských potřeb a tyto potřeby umět rozlišovat od sekundárních a dalších. Narcisté se brání projevování těchto potřeb a k tomu nemají rádi žádání o pomoc druhého a její následné přijetí. Tato tendence je v nich zakořeněna již od dětství, ve kterém se jim dostalo opakovaně bolestivého odmítnutí. Navzdory tomu vkládají do druhých obrovská očekávání a doufají v jejich naplnění.
Další podstatnou schopností je navázání kontaktu s jiným člověkem, a to bez idealizování, projektování nebo jiných skrytých obranných mechanismů. Schopnost utvořit si pevný vztah, vážit si ho a rozvíjet. Narcističtí lidé mohou mít strach, že by milovali a láska by jim nebyla opětována. Stejně tak mohou mít obavy, zda je někdo vůbec bude milovat - budou mu připadat láskyhodní.
V neposlední řadě je zásadní oplývat schopností zadržovat a vyjadřovat pocity a umět je regulovat a projevovat v adekvátní formě. Narcistům obecně nebyla dopřávána možnost, aby byli sami sebou. Pravé pocity tedy udržují v tajnosti – jejich původní zkušenost z dětství přece byla o tom, že nejsou žádoucí a tím pádem se nesetkají s chápajícím člověkem.
Posledním faktorem je pocit obecného osvobození se od strachu, když nehrozí žádné nebezpečí. V tomto ohledu je třeba zmínit především opět strach z lásky. Člověk s narcistickou poruchou má omezenou schopnost milovat, neboť má v sobě stále zakódované zranění z dětství a ví, jak to může dopadnout, když mu na někom opravdu záleží a má ho rád.
Duchovní projevy narcismu
Posledními aspekty spadající do zdravého stavu jsou aspekty duchovní. Zásadním se v této problematice ukazuje spojení s osobním zdrojem hodnot, které dává danému jedinci pocit kontinuity a smysluplnosti. Narcisté opakovaně prožívají zraňující pocity vnitřní prázdnoty a extrémní nudy. Svůj život často vnímají nereálně – jako kdyby se dívali na film. Jsou vzdáleni od prožívání běžných pocitů.
Druhým faktorem je dostatek existenciální síly k vypořádání se s životními krizemi bez úpadku do hlubokého zoufalství. Téměř charakteristickým rysem těchto osobností jsou neadekvátní reakce na jakékoliv nesnáze a problémy, jež berou jako útok na celou svou osobnost doprovázený silnou vnitřní bolestí.
Předposledním se stává proces stále hlubšího respektování svého vlastního “srdce” a “srdce” druhého člověka. Sebeláska a respekt k sobě samému se u mnohých narcistů vytratil po zkušenostech zahanbení v dětství. Neví, co to znamená mít se doopravdy rád. Neustále odmítají sami sebe a často mají potíže uvěřit, že je v nich něco dobrého a pozitivního. Z odmítnutí vyplyne sebeodmítnutí.
Posledním faktorem je osvobození se od pocitů viny a schopnost vypořádat se s vlastní odpovědností. Svědomí je u narcistů zpravidla částečně omezené či v krajních případech žádné svědomí není. Avšak můžeme se setkat i s přesným opakem, a to tzv. morální hypochondrií, kdy se narcista ustavičně zabývá svojí vinou a hříchy a je soustředěn pouze na sebe a na to, co by mohli říct druzí.
Druhy narcismu
Exituje mnoho rozdělení narcismu, my však uvedeme následující druhy:
Normální dospělý narcismus: zakládá na přiměřené sebelásce a sebeocenění. Jedinec v tomto případě zvnitřnil reprezentace objektů v celku, tedy nikoho si nadmíru neidealizuje ani neznehodnocuje, včetně sebe sama a jeho objektní vztahy jsou stabilní s pevným systémem mravních zásad - dodržuje normy, ve které skutečně věří.
Normální dětský (infantilní) narcismus: vyžaduje, aby potřeby dítěte byly uspokojovány způsobem přiměřeným jeho věku. Když je tato podmínka splněna, může dítě postupně upustit od „infantilních“ hodnot - vlastní velkolepost, obdiv, krása, síla - a osvojit si zralejší hodnoty dospělých (přátelství, láska, soucit apod.).
Patologický narcismus: tento druh obsahuje 3 poddruhy.
- První z nich se vyznačuje regresí na úroveň infantilní sebelásky, jež představuje nejmírnější podobu patologického narcismu. Ideálnímu já vládnou infantilní snahy, potřeby, hodnoty nebo zákazy.
- Druhým poddruhem je narcistní volba objektu, jež se stává závažnější formou patologického narcismu, avšak není tak obvyklá. Jedinec věnuje svou lásku druhému člověku, který se mu podobá (aby do něj mohl snáze projikovat své self), a tím, že jej miluje, daruje svou lásku v podstatě sám sobě, jelikož v druhém vidí sám sebe.
- Posledním je narcistická porucha osobnosti, která je nejzávažnější druhem patologického narcismu, kdy je narušena samotná struktura self v důsledku patologických vztahů vůči objektům.
Narcista a já
A co dělat když se v našem okolí nachází narcista? Určitě by v takovém případě bylo na místě, aby daný jedinec o své poruše věděl a zároveň si ji připustil, přijal. Teprve, když uzná, že se ho daná problematika týká, může začít pracovat na “zdravém” žití jak po boku svých blízkých, tak především sám se sebou. K tomu mu může pomoci terapie vedená odborníkem na duševní zdraví.
Co si z toho vzít?
Narcistická porucha osobnosti se řadí mezi duševní poruchy, které lze charakterizovat trvalými maladaptivními vzorci chování, myšlením a prožívaním. Narcistická porucha osobnosti začíná vznikat v průběhu dětství a je relativně stálá a neměnná. Její projevy se promítají do všech oblastí člověka, kterými jsou: fyzická, duševní a duchovní rovina.
