“Každý je génius. Ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.“
Albert Einstein
Sebepoznání je celoživotní proces.
Existuje řada způsobu sebepoznání, které v průběhu života využíváme k jeho dosažení.
Určité metody sebepoznání mohou danému procesu pomoci.
Co je sebepoznání?
Sebepoznání zapříčiňuje odhalování, kým doopravdy jsme. Jak dané zjištění však přijmeme, záleží na emočních aspektech našeho systému. Sebepoznání zahrnuje uvědomění vloh, schopností, dovedností a možností. Jeho cílem je prožitek vnímání vlastní jedinečnosti, což často mívá za následek posílení sebevědomí. A to i přesto, že dotyčný odhalí svoje vlastnosti, které se mu nelíbí a nechce je mít. Zároveň ukotvuje vědomí o tom, co je pro jedince vrozené a co je naopak přijaté a zakomponované do vlastních konstruktů osobnosti. “Pouhé” vědomí poskytuje svobodu se rozhodovat, zda objevené chce jedinec přijmout a být s tím ztotožněn. Zároveň skutečnost, že sebepoznání je proces, podává ujištění, že to co je nyní, v budoucnu může být zcela jinak.
Sebepoznání jako součást sebepojetí
Abychom byli schopni poskytnou komplexní vysvětlení, v tuto chvíli je nutné vysvětlit pojem sebepojetí. Sebepojetí lze rozdělit na 3 základní dělení, a to: kognitivní, emoční a konativní aspekt Já.
Konativní aspekt Já je seberegulační, což znamená, že je tento aspekt charakteristický motivací k jednání jedince. Je vlastním hodnocením, jak daný jedinec jedná. Posuzuje vlastní jednání ve vztahu k hodnotám, normám a cílům dotyčného.
Druhým se stává emoční aspekt Já, který nezahrnuje pouhé představy o sobě samém, ale spadá do něj i vztah sám k sobě. Tato dimenze obsahuje rovněž hodnocení, které je založeno na emočním náboji, jehož základní rozdělení je na pozitivní a negativní. Do této struktury osobnosti patří sebeúcta, sebehodnocení, sebevědomí, sebedůvěra a další.
Posledním aspektem je kognitivní aspekt Já, který se zabývá obsahem struktury sebepojetí osoby. Jedná se o znalost sebe samého a její organizaci. Informace mohou k dané osobě přicházet z okolního vnějšího prostředí, ale i z jejího vnitřku.
Na závěr tedy lze tedy říci, že je možné na sebepoznání nahlížet i jako na synonymum sebepojetí, avšak v případě, pokud se na něj nahlíží z perspektivy určitého okamžiku, kde se odehrává souhrn všech procesů vlastního poznávání.
Vnější a vnitřní oblast poznání
Když se ještě blíže zaměříme na kognitivní aspekt já, a to konkrétně na výše uvedené informace přicházející k člověku z vnějšího okolí, tak z vnitřního prostředí, můžeme právě tyto dvě oblasti definovat jako oblasti sloužící k prohloubení svého sebepoznání.
První možností je tedy soustředění se na oblast vnějšího světa, prozkoumávání vnějších podnětů, zaměřování se na různé jevy nebo třeba obecně společenské skupiny, kterých jsme součástí.
Další možností je prozkoumávat vnitřní svět, tedy své vlastní prožívání. V rámci sebepoznání nás v tomto případě zajímá složka zpracování informací, emoce a nesmíme zapomenout ani na tělesnou složku. Kromě uvedených oblastí lze zacílit pozornost na jakousi přechodovou zónu mezi vnitřním a vnějším světem, tedy na složky chování a komunikace.
Způsoby sebepoznání
V tuto chvíli se zaměříme na základní způsoby, jakými se postupně učíme pohlížet sami na sebe. Mezi nejzákladnější z nich řadíme:
Nekriticky přijímáme názory, které o nás mají blízké osoby v našem prostředí
Vnímáme se tak, jak si myslíme, že nás vidí okolí
Porovnáváme se s ostatními nebo s tím, jak jsme sami sebe vnímali v době minulé, případně jak bychom chtěli vypadat v budoucnu
Identifikujeme se s blízkými osobami nebo neexistujícími hrdiny a přebíráme určité role
Dostáváme se do nových situací, reagujeme na změny kolem nás.
Co se týče vývojového hlediska, tyto principy se zpravidla uplatňují ve stejném pořadí, v jakém jsou uvedeny výše.
V jakém věku tyto způsoby začínáme uplatňovat?
Zhruba od 2 do 4 let věku tvoří náš pohled na sebe skutečnosti týkající se našeho vzhledu. Sebeobraz dítěte v tomto věku z veliké části koresponduje s pohledem rodičů či nejbližších osob.
Později kolem věku 5 až 7 let se dítě pokouší udržet pozitivní sebeobraz, takže se často srovnává s tím, jak na tom bylo, když „bylo ještě malé“. Děti také začínají více vnímat, jak je vidí ostatní lidé. Stále však v tomto období hrají největší roli na utváření pohledu na sebe ještě stále rodiče a nejbližší osoby.
V další vývojové fázi od 8 do 11 let věku, má na budování sebesystému vliv více faktorů naráz. Na prvním místě se jedná o sociální srovnávání. Dospívající dítě se často začíná porovnávat s vrstevníky a podstatný vliv má i zrcadlení - dítě si uvědomuje, jak je vidí lidé v jeho okolí, a své vnímání sebe pak upravuje podle těchto získaných pohledů a názorů druhých. V neposlední řadě je pro toto období charakteristické orientování se na různé vzory a idoly a jejich následné napodobování.
Pubescent či mladší adolescent, ve věku 12 až 15 let, se začíná jinak projevovat v kontaktu s rodiči, jinak s kamarády a jinak třeba ve škole – má mnoho “tváří”. Právě v tomto období poprvé dospívající cíleně hledá sám sebe, usiluje o větší sebepoznání a porozumění sobě a střídá různé role. Má velký zájem dozvědět se, jak ho vidí ostatní, a často pak zcela převrací svůj, zatím nedotvořený, sebeobraz podle jediného názoru druhé osoby. Je tedy velmi nestabilní.
Celý proces nezáměrného sebepoznávání se dokončí v adolescenci a v dospělosti, kdy jedinec obvykle začne sám sebe vnímat komplexněji. Utvoří si názor, v němž propojí své protikladné charakteristiky, vlastnosti, schopnosti, sociální role i protichůdné chování do jednoho kompletního sebesystému. V průběhu života se však zajisté setká i se spoustou nových situací, které jej donutí tento obraz znovu pozměnit a doplnit.
Metody sebepoznání
Do těchto metod řadíme způsoby, které nám usnadňují proces sebepoznání. Do těchto metod lze zařadit:
Registrace našeho jednání a chování: jedná se o nejméně náročnou metodu. Registrace znamená zhodnocení vlastní činnosti a efektivnosti provedené aktivity. Jde o rekapitulaci dne, která se doporučuje dělat pravidelně každý den ráno nebo večer, kdy v průběhu této chvilky v sobě shrneme své myšlenky a zážitky..
Psaní deníku: tato metoda sebepoznání spočívá v písemném zaznamenání našich pocitů a postojů. Naším cílem je rozebrat vlastní prožitky, potíže a nesnáze. Díky tomu si člověk mnohem lépe uvědomí všechny svoje vnitřní procesy a na základě toho se v nich dokáže lépe zorientovat. Díky deníku můžeme lépe analyzovat, hledat příčiny a formulovat svůj postup, jak jim čelit
Metody volných asociací: při této metodě jsou vedeny úvahy nad vlastním životem formou vyslovenou či psanou. Metoda je v podstatě speciálním druhem pravidelných úvah. Nevýhodou je její časová náročnost a schopnost daného jedince, zda zvládne sám objektivizovat své pocity a vzpomínky. Dochází zde k porozumění našim citovým problémům. Při volných asociacích necháváme volně plynout naše myšlenky. Cokoliv nás napadne, rovnou vyslovíme nebo zaznamenáme. Touto metodou by se mělo dojít k vysvětlení takzvané „nevysvětlitelné situace“ spočívající v tom, že se člověk zachová určitým způsobem a toto chování si však později vyčítá a není schopen přijít na to, proč tak jednal.
A proč je vlastně tak důležité?
Poznání vlastní osobnosti je zásadní hned z několika důvodů. Jako první může být velmi nápomocné v případě rozhodování. Když člověk zná své silné a slabé stránky, dokáže přesněji zacílit na oblast, kterou by chtěl dále rozvíjet. Také se snadněji zorientuje v jeho životním směru a lépe překoná stresové situace a životní krize – ví, co na něj platí a funguje. Při pochopení sebe sama si dále dotyčný lépe rozumí, zejména svým emocím a potřebám, a díky tomu se může zlepšit i jeho pochopení ostatních lidí a tím pěstuje zdravější mezilidské vztahy.
Co si z toho vzít?
Sebepoznání zahrnuje celoživotní proces každého z nás. Jedná se o odhalování, kým doopravdy jsme. Zahrnuje uvědomění vloh, schopností, dovedností, ale i negativních a slabých stránek jedince. Jeho cílem je prožitek vnímání vlastní jedinečnosti.
Tento proces začíná již od dětství, kde hrají největší roli rodiče a významné osoby dítěte. Existuje řada metod, které nám v tomto procesu dokážou pomoci, a to například: psaní deníku, technika volných asociací či registrace vlastního chování/sebereflexe.
