- Trauma představuje zážitek extrémního stresu, který způsobuje změny na úrovni neuronových sítí i chování.
- Skrze transgenerační přenos vás mohou do jisté míry ovlivnit i minulé události, které jste sami nikdy nezažili.
- Do terapie transgeneračního přenosu traumat může být vhodné zapojení širšího okruhu rodiny.
Co je to trauma?
Téma traumatu je v posledních letech předmětem vědeckého zkoumání i veřejných diskuzí, na druhou stranu však v některých případech může dojít k nadužívání hototo termínu, což může v očích laiků snižovat jeho závažnost a sloužit spíše jako “nálepka” na nejrůznější stavy.
Traumatické zážitky jsou přitom natolik závažné, že ovlivňují schopnost jedince zvládat jiné, byť velmi mírné stresové události nebo samotné prožívání či kontrolu emocí. Často také dochází ke strukturálním změnám v mozku zasaženého jedince – nejedná se tedy jen o duševní “otřes”, ale skutečně významný zásah do života. Aby byl totiž člověk schopen se s extrémní situací (čili traumatickým prožitkem) která ho postihla vyrovnat, běžné adaptační systémy se hroutí, a daná osoba přechází do jakéhosi módu “přežívání”. Toto přežívání mu krátkodobě pomůže přečkat vystavení vysoké míře stresu, z dlouhodobého hlediska má však devastující vliv na duševní i fyzické zdraví.
Podle výzkumu z roku 2016, který zahrnoval 24 zemí z celého světa a celkem 68 894 dospělých osob, se podle jejich vlastní výpovědi s traumatickou událostí v životě setkalo 70 % z nich, 30,5 % zažili dokonce 4 nebo více těchto extrémních situací. Na základě prožití traumatu se pak může u dané osoby rozvinout tzv. posttraumatická stresová porucha, o které si můžete podrobně přečíst v článku Posttraumatická stresová porucha (PTSD): jak ji rozpoznat a přemoci?
Co je a není traumatem je velmi obtížné určit – zejména proto, že každý člověk je jinak vnímavý, má jiné zkušenosti a prožitky a jinak pracuje se stresem. Není ale vždy pouze na vás, jak velký “balvan” si s sebou z minulosti nesete, do velké míry se do tohoto procesu může promítnou i tzv. transgenerační přenos.
Jak se trauma přenáší na další generace?
Říkáte si, jak je možné, že vás v životě může ovlivnit něco, co jste ani nezažili? Roli nepochybně hraje samotný styl výchovy, budování vztahu mezi rodičem a dítětem, emoční inteligence obou stran atd. – pokud má dítě pocit, že se mu nedostává dostatek lásky, je neúměrně trestáno, nebo dokonce zanedbáváno, nese si s sebou tato “zranění”, kterému však nemusí porozumět, a navíc ho může pokládat ho za normu. Nedojde‑li k uvědomění a následnému uzdravení tohoto problému, tento člověk může jako rodič využívat stejných metod, ať už vědomě či podvědomě.
To však není jediný mechanismus – představte si, že traumatické prožitky svých předků si nesete zakódované ve své DNA. Některé geny se totiž mohou aktivovat právě na základě prožití traumatických událostí. V danou chvíli se jedná o adaptační mechanismus, který pomůže člověku toto stresující období překonat, kromě již výše zmíněných možných následků pro danou osobu se však tyto již aktivované geny mohou předávat další generaci potomků. U další generace tak může být zvýšené riziko rozvoje PTSD, depresivní poruchy nebo obecně zhoršené reakce na stresové události.
Tyto jevy jsou zkoumány hlavně u extrémních situací jako je přežití holokaustu, uprchlictví nebo týrání či zanedbávání dětí. Obecné principy tohoto přenosu je však možné aplikovat i na frekventovanější situace – jak již bylo řečeno, je obtížné určit, co přesně do definice traumatu spadá, a co již ne. U různých lidí může být i reakce na stejnou událost zcela odlišná.
Jak se může transgenerační přenos traumat projevovat?
Jak již bylo řečeno, u další generace může být zvýšené riziko rozvoje posttraumatické stresové poruchy, depresivní poruchy nebo úzkostné poruchy. Může dojít také k tomu, že potomci mohou mít sklony k poruchám senzorického zpracování nebo nepřiměřeně reagovat na stresové události. S dlouhodobě zvýšenou mírou stresu, byť třeba nevědomého, se pak pojí mnoho dalších komplikací na duševní i fyzické rovině, jak si můžete přečíst např. v článku Není stres jako stres. Který je ten zdravý a který nám naopak škodí?
Jak situaci spojenou s transgeneračním přenosem traumatu řešit?
Prvním, a nejdůležitějším, krokem k uzdravení a zabránění dalšímu přenosu následků traumatických událostí je uvědomit si, že se tento stav může týkat i vás a vašich rodičů/dětí. Bez ohledu na věk a aktuální životní roli je důležité pochopit, jak a na co vaše tělo a mysl vlastně reaguje, a co je příčinou toho, že se necítíte dobře.
U dětí, ale i dospělých je velmi důležité naučit se adekvátně pojmenovat a zpracovávat a ventilovat své pocity a emoce, detabuizovat téma poruch duševního zdraví a nebát se říci si o odbornou pomoc. V tomto ohledu je velmi účinná psychoterapeutická léčba, v těžších případech depresí, úzkostné poruchy či PTSD může být vhodná i psychiatrická léčba s využitím léčiv. Důležité je samozřejmě naučit se pracovat se stresem v běžném životě. O léčebných metodách si můžete přečíst v článku Úzkostná porucha: jak se projevuje a jak ji efektivně léčit?
V některých případech může být výhodou zapojení více členů rodiny a jednotlivých generací se do terapeutického procesu. Ne ve všech rodinách je však tento přístup možný (nebo vhodný). Léčebný proces totiž nejen, že dokáže zmírnit možné minulé křivdy, ale zároveň učí členy rodiny lepšímu porozumění a efektivnější komunikaci, což může přispět ke zlepšení jejich vztahů v současnosti i budoucnosti.
Role mileniálů a Gen Z
V souvislosti s “prolomením” těchto transgeneračních cyklů a do jisté míry i traumat se mluví zejména o generaci mileniálů a Gen Z. Svět, ve kterém tito mladí lidé žijí, se značně liší od světa jejich rodičů – nabízí nové možnosti, ale i úskalí. Zároveň dochází k otevřenější a efektivnější péči o duševní zdraví, tyto generace se učí efektivněji pracovat se stresem i emocemi, a často se snaží právě o vystoupení z některých rodinných stereotypů. O tomto tématu si můžete dozvědět více v článku Mileniálové: Proč trpí úzkostí a depresemi?
Co si z toho vzít?
Rodiče svým potomkům předávají mnohé – a to včetně svých minulých prožitků, které mohou ovlivnit aktivitu některých genů. Přirozená reakce organismu, která jim kdysi umožnila přežít vypjaté situace, může ovlivnit schopnost zvládání stresu u dalších generací, obzvláště v kombinaci s dalšími faktory, jako jsou rodinné prostředí, výchovné metody atd.
Terapie transgeneračních traumat spočívá zejména v pochopení tohoto fenoménu, učení se emoční inteligenci, práci se stresem atd. Účinné může být i zapojení co největšího počtu generací dané rodiny – může totiž nejen zmírnit dávné neshody, ale naučit tyto lidi spolu lépe komunikovat a vycházet. Vždy je však třeba ke každému člověku i rodině přistupovat individuálně.
