- Ortorexie byla poprvé definována v roce 1997 a ve volném překladu znamená patologickou posedlost stravováním, které daný jedinec považuje za zdravé.
- Prevalenci ortorexie je obtížné stanovit a existují dramatické rozdíly v závislosti na vybrané populaci – studie tak uvádějí výskyt od 0,1 % až do 90,6 %.
- Touha po dokonale “čistém” stravování u nemocných zpravidla vede k narušení sociálního života i fyzického a psychického zdraví.
Ortorexie jakožto plnohodnotný zástupce skupiny poruch příjmu potravy
Ortorexii lze definovat různě, v zásadě se však jedná o posedlost “zdravou” výživou, kdy daný jedinec na základě určitých vzorců vylučuje ze své stravy stále více druhů potravin, protože jsou podle něj nevhodné/nebezpečné. Cílem lidí trpících ortorexií často není redukce hmotnosti (jako je tomu u mentální anorexie či bulimie), ale spíše výběr 100 % kvalitních a “čistých” potravin, dodržování přísných stravovacích návyků, a perfektně zdravé tělo.
Mezi ohrožené skupiny pak patří:
- osoby pracující v oblasti výživy či medicíny
- osoby dodržující alternativní alternativní způsoby stravování
- osoby nespokojené s vlastním tělem
- osoby se sklonem k závislostem (alkohol, drogy, excesivní fyzická aktivita)
Co bychom doporučili svým mladším já při cestě za vysněnou postavou? Rady najdete v tomhle článku.
Jak se ortorexie diagnostikuje a jaké znaky jsou pro ni typické?
V procesu diagnostiky ortorexie není prozatím zaveden jednotný postup a zdravotníci tak mohou pracovat s mnoha nástroji od specifických dotazníků (Bratman questionnaire, ORTO‑15, EHQ atd.) až po měření tělesného složení, či rozbor krevních vzorků. V roce 2014 pak navrhl Moroze s kolegy celkem 4 skupiny kritérií identifikujících ortorexii, zahrnující tyto oblasti (plné znění najdete zde):
A) posedlost “zdravým” jídlem, zaměřujícím se zejména na složení a kvalitu potraviny
B) negativní promítání této posedlosti do oblasti sociální, fyzické nebo psychické
C) toto chování nemůže být vysvětleno zhoršením symptomů dalších již přítomných chorob
D) toto chování není zapříčiněno vyřazováním potravin z důvodu potravinové alergie či jiného onemocnění vyžadujícího změnu stravovacích návyků
- Jak nepropadnout poruchám příjmu potravy zjistíte tady
V praxi mohou projevy ortorexie zahrnovat...
- Obavy z “nezdravých” potravin
- Striktní vyřazování potravin pro jejich domnělou nevhodnost/nebezpečnost (např. obsah reziduí pesticidů, přídatných potravinářských látek, ale i rafinovaného cukru, pšeničné mouky apod.)
- Extrémní stres při ztrátě kontroly nad jídlem a výčitky po “porušení” stravovacího protokolu
- Obsesivní sledování obalů, složení a původu potravin
- Priorita plánování a přípravy jídel podle vlastních a obvykle velmi striktních pravidel
- Snaha vyhnout se konzumaci jídla ve společnosti dalších osob
Jaké jsou důsledky ortorexie?
1. Narušení fyzického zdraví
U ortorexie je, v důsledku stále se zmenšujícího spektra “povolených” potravin, velmi častým jevem nedostatek jednotlivých makro i mikroživin. Typicky se jedná např. o kvalitní bílkoviny, omega‑3 mastné kyseliny, vitamin D, hořčík, železo, zinek, selen, vlákninu a mnohé další. Její přítomnost může (ale nemusí) vést také k nízké dostupnosti energie, malnutrici nebo náhlému úbytku hmotnosti.
Tyto deficity se mohou projevit např. nadměrnou únavou, křečemi, zvýšenou náchylností k onemocnění, sníženou kvalitou vlasů a nehtů, nebo abnormalitami při vyšetření krve.
2. Narušení psychického zdraví
Protože obsesivní lpění na “čistých” potravinách a striktních stravovacích návycích je velmi obtížné kombinovat s každodenním životem, mohou se lidé trpící ortorexií často cítit úzkostně, frustrovaně a provinile. Touha po perfektně zdravém stravování je naprosto pohltí a většinu svého času proto tráví plánováním a přípravou domácích jídel, protože potraviny “odjinud” nesplňují jimi požadovaná kritéria. To může dále vést k omezení schopnosti zvládat běžné denní aktivity, snížení produktivity nebo stranění se mezilidským kontaktům.
3. Narušení sociálního života
Společné stolování s přáteli/kolegy je pro člověka trpícího ortorexií doslova zlý sen. Snědením jídla “zvenčí” by totiž ztratili nad svým stravováním kontrolu a svěřit se ostatním se svými pevně stanovenými stolovacími pravidly rovněž nepřipadá v úvahu. Potřeba “čistého” jídelníčku je zkrátka nadřazena sociálním vztahům, což často vyústí v izolaci, která je u osob s ortorexií obvyklým jevem.
Včasná diagnostika a odborná péče jsou při léčbě ortorexie základními předpoklady
V prvé řadě je třeba si uvědomit, že ortorexie může být stejně závažná, jako kterákoliv jiná onemocnění spadající do poruch příjmu potravy, a v případě, že nebude léčena, může jí trpícím osobám nevratně poškodit zdraví.
Důležitým faktorem je zejména včasný záchyt problému – což je však paradoxně hlavním kamenem úrazu. Nemocná osoba si totiž negativní důsledky svého chování často neuvědomuje a prvotní impuls, že něco není v pořádku, tak přichází od jejího blízkého okolí.
V procesu léčby je pak vhodné spolupracovat jak s lékařem, tak i s nutričním terapeutem a psychologem. Základním prvkem terapie ortorexie je tzv. kognitivně-behaviorální terapie, při které pacient nejprve musí skutečně uvědomit samotný problém, a následně se aktivně učí, jak se s ním vypořádat.
Co si z toho vzít?
Ortorexie vyjadřuje stav obsesivního lpění na “zdravé” výživě, jehož cílem zpravidla není redukce hmotnosti, ale dokonale čistá a vyvážená strava vedoucí k perfektnímu zdraví. Spolu s anorexií a bulimií patří mezi tzv. poruchy příjmu potravy a není-li léčena, může nevratně poškodit zdraví nemocné osoby.
Ortorexie člověka negativně ovlivňuje po fyzické, psychické i duševní stránce, přičemž nemocný si její přítomnost a nebezpečí zpravidla nepřipouští. Jeho okolí si však může všimnout změn jako postupné vyřazování stále většího množství potravin z jídelníčku, neochota konzumovat jiné než doma připravené jídlo, nadměrné studování složení, původu či nutričních hodnot potravin a v neposlední řadě také sílící sociální izolaci.
V terapii ortorexie je vhodné řešit tuto nemoc komplexně a spolupracovat tak s lékařem, nutričním terapeutem a psychologem. Obecně také platí, že čím dříve dojde k záchytu onemocnění, tím nižší je v budoucnu riziko nevratného poškození pacientova zdraví.
