Poruchám příjmu potravy se v poslední době věnuje stále více pozornosti. Díkybohu. Výzkumy ukazují, že 69–83% lidí s diagnostikovatelnou poruchou příjmu potravy nevyhledá odbornou pomoc. Poruchy příjmu potravy přitompatří k psychickým onemocněním s nejvyšší mírou úmrtnosti. Často je není vidět a zdaleka neplatí, že postihují pouze štíhlé lidí.
Dobře míněná rada nad zlato? Někdy je horší než jed
Poruchy příjmu potravy nejsou příjemné pro nikoho: pro dotyčného nebo dotyčnou ani jejich rodinu či blízké. Právě ti se snaží být jim nablízku a podporovat, ale pokud své milované s nejlepšími úmysly vybízejí, aby "se konečně normálně najedli", ve skutečnosti mohou jejich slova způsobit přesně opačný efekt.
Většina článků o poruchách příjmu potravy bývá určena lidem, kteří si tímto onemocněním procházejí nebo na ně mají podezření.Chceme, aby byl tento článek jiný. Tento článek adresujeme všem těm, kteří poruchám příjmu potravy přihlížejí z role rodiče, rodinného příslušníka či přítele. Přečtěte si ho a podívejte se poruchy příjmu potravy "z druhé strany", aby vaše snaha pomoci ve skutečnosti ještě více neškodila.
Proč "prostě se najez" nepomůže vyléčit poruchy příjmu potravy?
1. Lidé s poruchami příjmu potravy nedokáží rozeznat hlad ani sytost
Anorexie sice začíná jako přesvědčování se, že nejsem hladový nebo zakazování si jídla i přes ukrutný hlad, vnímání hladu a sytosti se však časem vytratí. Lidé mohou také namísto hladu pociťovat spíše něco jako psychické „prázdno", které jídlo nezaplní.
„Osoby s anorexií nebo bulimií časem pod vlivem nemoci ztrácejí schopnost správně vyhodnocovat signály svého těla. Ty nám za normálních okolností dávají najevo, kdy jsme sytí a kdy cítíme hlad.Říká se tomu alexithymia a je to stav, který umíme zvrátit v průběhu léčby.
Při manipulaci s jídlem – jeho omezování při anorexii nebo přejídání se a zvracení při bulimii – je tělo jakoby zmatené, nemá stabilní příjem živin a funguje v poplašném režimu. To vyvolává velké napětí a v důsledku toho ještě větší nedůvěru vůči jídlu. S tím je pak spojen také strach z jídla a přesvědčení, že dotyčná osoba neví, co je normální stravování. Je to velmi nepříjemný stav, díky kterému se nemocné osoby často cítí nepochopené svým okolím," vysvětluje Magdaléna Frecer, psychiatrička, která se zaměřuje na léčbu poruch příjmu potravy i v rámci občanského sdružení Chuť žít.
Lidé s poruchou příjmu potravy, kteří si svou nemoc uvědomují a jsou odhodláni s ní bojovat, pociťují často neshody mezi tím, co je správné a tím, co by udělalo jejich „PPP‑já". „Moje výživová poradkyně mi stále opakovala, že musím jíst více. Věděla jsem, že má pravdu. Věděla jsem, že mé tělo je vyhladovělé a to mě vede k přejídání. Vím to, ale přesto to dodnes nedokážu. Spolupráci jsem musela ukončit, nedokázala jsem pokračovat. Vyhledala jsem pomoc psychologa a bojuji dodnes," říká svou zkušenost Monika, která je důkazem, že pouze vyhledat pomoc nestačí.
Léčba z poruch příjmu potravy vyžaduje velké odhodlání a často trvá i několik let. Přesto však rozhodně stojí za to.
2. V průběhu onemocnění si lidé s poruchami příjmu potravy vybudovali vůči jídlu strach
Říkat člověku s poruchou příjmu potravy, aby se "prostě najedl" je podobné, jako říkat někomu s panickým strachem z hadů, aby si jednoho "prostě pohladil". Své o tom ví i Marie, která od 16 let bojovala s ortorexií, kterou později vystřídala anorexie. „Při anorexii jsem se velmi bála jídla. Plakala jsem, když mě máma nutila jíst bramborovou polévku. Když mi teta u táboráku řekla "Proč se prostě pořádně nenažereš?", rozplakala jsem se. Měla jsem pocit, že vůbec ničemu nerozumí. Já jsem se chtěla najíst, opravdu chtěla. Chtěla jsem jíst normálně – ale hrozně jsem se bála. Měla jsem pocit, že si jídlo ani nedokážu naložit na talíř. Cítila jsem se nepochopená a myslím, že to mě v konečném důsledku od jedení ještě více odradilo " popisuje své vzpomínky z dob, kdy se celý její život točil kolem strachu z jídla.
Lidé s poruchou příjmu potravy se často bojí přibírání. Začnou se vyhýbat určitým skupinám potravin, nadměrně cvičí, nejedí dostatek jídla a mají zkreslený pohled na sebe a své tělo. V souvislosti s výživou nasávají tolik dostupných informací, až z nich vznikne obrovský chaos, strach a stres.
Začíná to nevinnými poznámkami o tom, jak by neměli jíst tolik sladkostí. Později se přidají články s klasickými mýty, jako například, že ze sacharidů či lepku se tloustne. Nebo se dočtou, že tuky obsahují mnoho energie a tu si naše tělo snáze uloží. Najednou máme vystrašeného človíčka, který se bojí sníst COKOLIV. Umíte si představit takový život?
„Víme, že většina poruch příjmu potravy začíná držením diet. Rodiče by měli být obezřetní, když spatří, že jejich dítě se začíná ve stravování podezřele hlídat. Diety v dětství a pubertě jsou často branou k propuknutí poruch příjmu potravy, "říká psychiatrička Magdaléna Frecer.
3. Lidé s poruchou příjmu potravy nevědí, jak vypadá běžná porce
Lidé v zajetí anorexie či bulimie nevědí, jak vypadá "běžná porce". Dlouhé měsíce či roky vystavují tělo nedostatečnému příjmu energie i všech makroživin a mikroživin. Pokud za celý den snědí jablko a pár plátků okurky, je pro ně zpočátku nemyslitelné, aby snědli „běžnou porci" – ačkoliv pro vás se zdá příliš malá, pro ně může představovat nepřekonatelnou překážku.
Pokud se do hry připletou ještě zavádějící informace ohledně výživy a strach z přibírání, problém je na světě. Ani dostatečné znalosti z oblasti výživy však nejsou zárukou, že člověku nic nehrozí.
„Nebyla jsem posedlá pouze jídlem – byla jsem posedlá i informacemi o něm. Ve volném čase jsem četla články, knihy a dokonce i učebnici chemie. Už tehdy jsem měla spoustu informací a mnoho z nich bylo pravdivých. Věděla jsem, jak by měl vypadat zdravý jídelníček, nedokázala jsem však tyto zásady uplatnit na sobě. Věřila jsem, že jsem výjimka a po sacharidech zkrátka přibírám. Toť k perfektnímu jídelníčku." říká Lucia, u které se mentální anorexie postupně překlenula do záchvatovitého přejídání.
4. Potřebují mít pocit, že mají něco pod kontrolou – nesnažte se kontrolu přebrat vy
Poruchy příjmu potravy se často rozvinou v náročných životních situacích.„Za problémy s jídlem se skrývají často nevyjádřené emoce, tíživé zkušenosti a potřeba přijetí takových, jací jsme," říká doktorka Frecer. Typicky může jít například o pubertu, kdy se dospívající snaží zapadnout do kolektivu, hledají vlastní hodnoty a chtějí se cítit něčím výjimeční.
„Puberta je citlivé období, kdy se v životě mladého člověka mění mnoho věcí. Děti jakoby metaforicky vycházeli z domu do světa – procházejí obdobím vzdoru, vymezování se, aby mohli dospět. I neurobiologicky a fyziologicky je to doba velkých změn. Obzvláště těžké může být v té době vypořádat se s nečekanými životními situacemi, jako např. rozvodem rodičů, stěhováním, smrtí blízké osoby nebo šikanou ve škole. Někdy to může vyvolávat dojem, že nemáme pod kontrolou to, co se s námi děje, a tak kontrolu přeneseme na jídlo. Pokud se v té době mladý člověk setkává s přehnanými nároky kvůli vzhledu či výkonu a je to tendence, jíž podléhají i jiní lidé v jeho okolí, může ho to negativně ovlivnit.
Pokud to, co je venku a jak vypadáme, začíná být důležitější než naše nitro a emoce, vytváří to všeobecné podmínky pro vývoj psychických problémů" upozorňuje doktorka Frecer.
Častým společným znakem poruch příjmu potravy jsou i perfekcionismus a výkonové zaměření – klidně ze strany rodičů či blízkých. "Otec měl na mě odmalička vysoké nároky a chtěl, abych měla nejlepší známky. Moje máma byla zase vždy velmi hubená a všichni její věnovali pozornost. Říkali jí, ať se nají, že vypadá jako kostra. Odmalička jsem ji obdivovala a tajně jsem si přála, aby mi to říkali také. O mně vždy říkali – podívej na Lucku, ta je alespoň normální.
Měla jsem 8 let a už tehdy jsem to vnímala tak, že to znamená, že jsem tlustá. To je také důvod, proč jsem v 13 měla pocit, že to musím vzít do vlastních rukou a zhubnout. K tomu všemu přidej problémy doma, nízké sebevědomí a přechod na gymnázium, kde už jsem nejednou nebyla nejlepší ze všech. Musela jsem mít kontrolu nad něčím jiným – a porucha příjmu potravy je na světě."
5. Teď poslouchají „prostě se najez", před pár měsíci to bylo „zase jíš?"
Na první pohled nevinné poznámky mohou způsobit kaskádu nenávistných myšlenek vůči sobě samému, které vyústí v poruchy příjmu potravy. O tomto může smutně vyprávět i Evka, která s anorexií bojuje již dlouhých 5 let a zraňující slova s dobrým úmyslem přišly i od nejbližších.
„V období, kdy se ze mě začala stávat žena a začala jsem se zaoblovat, jsem více jedla. Z okolí začaly přicházet poznámky typu „Zase jíš? Proč tolik jíš? Vážně si jdeš přidat? Už jsi jedla dost." Poslední poznámka, po které jsem se rozhodla, že začnu držet hladovku a nenormálně cvičit, přišla před 5 lety. Byl druhý svátek vánoční a já si večer sedla na gauč k Mrazíkovi s balíkem chipsů. Máma se mě zeptala, jestli to vážně jdu jíst – že budu vypadat jako otec. Velmi jsem se vyděsila, protože otec byl velmi obézní a měl hodně zdravotních problémů. Tehdy jsem spadla do začarovaného kruhu, ze kterého je těžké dostat se ven."
Pro její mámu to mohla být dobře míněná rada – chtěla dceru uchránit od rizik, které obezita přináší – vždyť žádný milující rodič nechce svému dítěti vědomě ublížit. Nakonec z toho byla věta, která byla poslední kapkou v poháru nepříjemných poznámek na adresu dospívající teenagerky, a která odstartovala dlouhý kolotoč terapií a léčby.
„Proto je důležité s dospívajícími dětmi komunikovat citlivě a vyjadřovat jim upřímný zájem a starost o ně nezraňujúcim způsobem, aby cítili naši lásku k nim," uzavírá psychiatrička z Chuť žít.
6. Poruchy příjmu potravy nejsou jen o jídle: nízké sebevědomí či nedostatek lásky si s sebou neseme už odmalička
Nedostatek lásky a pozornosti v dětském věku může vyústit v nedostatek sebevědomí, pocity méněcennosti a u citlivých lidí v poruchy příjmu potravy. Na první pohled nevinná poznámka dokáže nadělat (nejen) v dětské duši nenapravitelné škody. Každý gram tuku či dokonce širší kosti jsou pro takové lidi nevyřešitelný problém a o důvod víc, proč nejíst. Pokud se jim nedostává lásky a pozumění v takovém těle – co by se dělo, kdyby ještě více přibrali? A co když jsou právě rodina a nejbližší těmi, kteří si poznámky na vzhled či baculatá líčka nedokážou odpustit?
„Rodina někdy není citlivá. Říkali mi, abych nejedla tolik cukru, že mi naroste ještě větší zadek než jaký mám. Pokud mi někdo potom nabídl sladké, napadlo mě, že chtějí, abych měla velká stehna a zadek, aby se mi mohli smát. Vnímala jsem to od nich jako útok – že chtějí, abych byla ošklivá."
7. Lidé s poruchou příjmu potravy mohou mít pocit, že si jídlo nezaslouží
Viktória během 2 měsíců zhubla 20 kg, vzápětí skončila ve spárech záchvatovitého přejídání. "Ubíjely mě myšlenky, že nemám na jídlo právo. Že nemohu jíst, pokud chci být pěkná a aby mě měl někdo vůbec rád. Nedokázala jsem se na jídlo ani podívat. Myslela jsem, že jsem příliš tlustá na to, abych něco mohla jíst. Co by si pomysleli lidé, kdyby někoho jako já viděli s jídlem? Právo na jídlo jsem ztratila v momentě, kdy jsem přibrala. Pokud se najím, nebudu mít vytoužených 58 kg, cihličky na břiše ani mezeru mezi stehny. A nebudu pro nikoho dost dobrá."
Věta "prostě se najez" a podsunutí talíře s řízky a hranolkami před člověka, který se léčí z poruchy příjmu potravy, věci jedině zhorší. Hledejte způsoby a jídla, které lidé během období rekonvalescence „zvládají" a jsou ochotni je jíst, aniž by jim jejich konzumace způsobovala jednak trávicí potíže, které jsou velmi časté, a také vyvolávala návaly paniky, protože jde o něco velmi nezdravého, kalorického – nebo obojí. Změna musí být postupná.
Myslete také na to, že lidé trpící poruchami příjmu potravy na sebe mají zkreslený pohled a přehnané nároky. Jsou na sebe přísnější než na kohokoliv jiného. „Je to součást obrazu samotné nemoci a často třeba s tím nastavením dlouho pracovat v terapii s odborníkem," vysvětluje doktorka Frecer.
8. Lidé s poruchou příjmu potravy by se někdy opravdu rádi najedli – ale je to pro ně psychicky i fyzicky velmi náročné
Poruchy příjmu potravy s sebou přinášejí nporuchy trávení, stažený žaludek, výčitky svědomí. Při bulimii a zvracení se vám zase časem vytvoří něco jako podmíněný reflex: cítíte jídlo v ústech a jediné, na co myslíte, je, jak se vám zvedá žaludek a tělo vás nutí jídlo vyzvracet.
Lucia vzpomíná na své léčení z anorexie, kdy pro ni byly problémem i extrémně malé porce. „Často jsem chtěla jíst, ale měla jsem pocit, že tělo mi to nedovolilo. Hlavně ve fázi, kdy jsem se snažila z toho dostat a naobědvat se s rodiči. Pamatuji si, jak mě otec nutil sníst brambor, ale já nechtěla: sacharidy byly tehdy velkým strašákem. Udělali jsme dohodnou, že sním polovinu. Nedokázala jsem ani to. Těžko se to popisuje, ale dát do úst sousto a žvýkat bylo nepředstavitelně těžké. Představ si mix bezmoci, úzkosti, strachu a hněvu, do toho myšlenky, že přibereš a nikdo tě nebude mít rád."
9. Zlepšení nepřijde ze dne na den
Někdy stačí pouze vaše přítomnost a vědomost dotyčného, že tu pro něj jste. Pokud má dotyčný zájem se vyléčit, čelí obrovské dilematu: má poslouchat hlásek nemoci nebo racio – svou zdravou část? Často vlastně ani neví, co z toho je choroba a co je „to zdravé".
Když se však rozhodne pro změnu, je třeba počítat s tím, že je to proces, který jistou dobu trvá. Nadměrné nabádání k jídlu proces neurychlí a paradoxně ho může ještě prodloužit. „Nejhorší věta byla „Tak se nejez! Co máš za problém, že se neumíš normálně najíst?" Je to podobné, jako kdybych někomu odsekla nohu a řekla mu, ať utíká. Neuteče, jen bude cítit obrovskou bolest. Je hezké říci, ať se někdo nají a má se rád. V praxi to ale znamená roky terapií, " vzpomíná Hanka (23), jejíž příběh má šťastný konec i díky opětovnému vyhledání pomoci, když jedna cesta nepomohla.
Jaká je role blízkých během léčby poruch příjmu potravy?
Nyní už víte, co všechno se lidem s poruchou příjmu potravy honí hlavou. Jsou to pocity méněcennosti, úzkost, strach, nedůvěra, pochybnosti a falešná vidina toho, že když zhubnou, budou „lepšími" ve všech ohledech. Jak jim pomoci? Je těžké přihlížet, jak se váš blízký trápí a snaží se dostat zpod nadvlády poruch příjmu potravy.
Důležité je však uvědomit si, žeVY nejste psycholog, psychiatr ani psychoterapeut. Jste milující rodič, přítel. Vaším úkolem není vyřešit problém či přijít s nejlepší strategií. Můžete pomoci včas vyhledat odbornou pomoc a podporovat svého blízkého, aby neváhal ji využít.
Během léčby vytvořte bezpečný prostor, ve kterém najde člověk s poruchou příjmu potravy útočiště. Buďte k dispozici na objetí, milé slovo nebo ujištění, že v tom dotyčný není sám.
mluvte s blízkými o pocitech a vašich starostech o ně nezraňujúcim způsobem
více poslouchejte než poučujte
dejte si pozor, jak o sobě před dětmi mluvíte a jaký příklad jim dáváte
nekomentuje vzhled druhých: nikdy nevíte, zda právě vaše posměšná poznámka nebude poslední kapkou k rozvoji poruchy příjmu potravy
snažte se vyhnout komentářům o stravování, jako například „to všechno jdeš sníst?" nebo „zase jíš?"
dopřejte lidem čas, aby se s poruchou příjmu potravy poprali: buďte nablízku pro milé slovo, podporu a pohlazení – představte si, že jste něco jako strážný anděl :-)
„Má velký smysl zajímat se o emoce našich dětí, nepodceňovat je a bavit se o tom, jak se cítí. Věnujte jim pozornost a buďte k nim empatičtí. To však platí nejen, když se jedná o problémy s jídlem, ale vždy, když chceme mít s našimi dětmi dobré vztahy a podporovat u nich zdravé sebevědomí, "upozorňuje doktorka Frecer.
Poruchy příjmu potravy jsou závážné, ale léčitelné: nečekejte a vyhledejte pomoc odborníka
„Poruchy příjmu potravy nejsou jen o jídle. Příznaky vázané na stravu jen překrývají emoční problémy, traumata a velkou citlivost osob, které s těmito onemocněními bojují. Dnes již víme, že na vzniku těchto poruch se podílí řada faktorů a klíčové jsou právě psychologické aspekty, jakož i vliv prostředí a dostupnost podpory a pomoci od blízkých a odborníků, "vysvětluje složitost poruch příjmu potravy doktorka Frecer.
Připustit si, že existuje problém, najít odvahu ho řešit a mít motivaci „proč?" je základním předpokladem úspěšné terapie. Pokud máte podezření, že se vy nebo vaši blízcí se s některou formou poruch příjmu potravy potýkáte, můžete využít centra odborné pomoci:
A na závěr si půjčíme slova jedné silné ženy, která má boj s anorexií úspěšně za sebou: „Dnes se už za to nestydím. Je to součást mého života a jsem hrdá na to, že jsem to zvládla. Když se máme skutečně rádi, je jedno, kdo nám co řekne a kam nás život zavede. "
