10 tipů jak se nepřejídat. Příběh vyléčeného jedlíka

10 tipů jak se nepřejídat. Příběh vyléčeného jedlíka

Jako malá holka jsem trpěla anorexií a nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do stavu, kdy jídlo bude v mém životě na prvním místě. Postupem dospívání jsem se smála všem ženám okolo, které si hlídaly linii. Přišlo mi to vtipné a neuvěřitelné, že by někdo přibíral na váze jen tak a musel si hlídat to, co jí. Zajímavé však bylo, že čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem kontrolovala v zrcadle.

Povím vám svůj příběh

Začalo nepříjemné dospívání, které kvůli antikoncepci pro mě znamenalo to, že jsem přibrala během jednoho týdne snad 10 kg vody. V tuto chvíli začal můj boj s hubnutím. Prvním krokem bylo vysadit prášky a začít sportovat. Chodila jsem do fitka, snažila se běhat a pila jsem nejrůznější čaje, které měly veškerou vodu dostat z mého těla pryč. Psychicky jsem na tom nebyla nejlépe, protože jsem nikdy takové problémy neměla a obraz tlustých stehen v zrcadle mi na sebevědomí nepřidával. 

Nakonec jsem se zrcadlům obloukem vyhýbala a začala se soustředit na své vzdělání a cvičení. To že jsem odvedla veškerou pozornost stranou, mi pomohlo zhubnout. Přišlo však nepříjemné období v životě, kdy jsem netušila, proč je mi neustále špatně a proč pořád zvracím. Váha mi ukázala, že jsem o deset kilo lehčí a ze mě se opět stala malá ověšená kostra. Nedokázala jsem to zastavit, každé ráno jsem brečela, že nechci jít do školy, ale nakonec byla donucena, že prostě musím. Pokud vám mohu dát jednu radu do života, nikdy se neřiďte názory ostatních, i kdyby to byla vaše vlastní rodina. Bylo mi sice patnáct, ale do nemocnice jsem v té době měla jít sama. Můj patetický strach z tohoto zařízení nakonec způsobil to, že jsem ve svých střevech nechala žít bakterii celé tři měsíce. Nájem za moje tělo mi dluží doteď.

Velmi dlouho jsem trpěla nechutenstvím. Nedokázala jsem sníst pomalu ani mrkev. Veškeré úsilí, které jsem dala sportu, se nakonec obrátilo v to, že jsem byla zase na začátku, ale s jiným tělem. Problémy však neustávaly a já se rozhodla, že půjdu na velmi nepříjemné vyšetření, které odhalilo potravinové alergie. První rok byl vážně těžký. Alergii na laktózu tu mnoho lidi nemělo. Rozhodně ne tolik, jako teď. 

Obrázek z pexels.com

Jsem vegan. A co teď? 

Zajít si někam na oběd bylo stejně těžké, jako najít si parkovací místo v centru. Postupem času jsem si však dokázala vytvořit vlastní gastro mapu, kde se mohu během školy najíst, pokud si nestíhám udělat jídlo sama. Paradoxem je, že tato nemoc ve mně probudila vášeň k vaření. Ale ty problémy tu stále byly! Přestala jsem jíst lepek a nakonec i maso. Věta „jsem vegan“ byla pro mě v prvních měsících dost kuriózní. Nechtěla jsem se s tím tolik ztotožňovat, protože jsem to vždy brala jako nadávku. 

Teď se za to nestydím, protože vím, že v této komunitě lidí existují normálně smýšlející lidé, kteří mají mnoho znalostí v oblasti lidského těla a nemají potřebu se veřejně vyjadřovat a urážet jiné lidi. Přechod na veganskou stravu byl však oříšek. Mnoho informací jsem se dozvěděla díky svým kamarádům, kteří tak žijí už pár let. Pokud bych měla začít sama, rozhodně bych si zjistila všechny dostupné informace. I když jsem jich měla spoustu, tak jsem stejně měla nedostatek některých vitamínů a moje tělo kolabovalo. Obrátila jsem se na „vyšší síly“ a začala jsem chodit na tradiční čínskou medicínu. Tento krok byl správný, protože mi ukázal, jak mám pracovat se svým tělem, jaký typ jsem (yin/yang) a jak se mám stravovat, abych podpořila své orgány. 

Nebudu vás napínat, dopadlo to dobře, ale to bych nebyla já, kdybych nešla z extrému do extrému. Po několika letech jsem si konečně mohla užít jídlo bez veškerých myšlenek na to, jestli mi z něho bude špatně. Tento pocit jsem si užívala natolik, že jsem každý den napekla a navařila tolik jídla, že by to nesnědla ani armády spásy. Já to však zvládala s přehledem. V té době si moc nedařilo v osobním životě a jídlo mi nahradilo nejbližšího přítele, který mě aspoň na pár minut udělá šťastnou. Tělo se mi měnilo před očima a já měla slzy v očích. Věděla jsem, že toto emoční přejídání je spíše psychickou poruchou, stejně jako anorexie a bulimie.

Obrázek z pexels.com

Jak se nepřejídat?

Emoční přejídání vzniká z mnoha příčin. U mě to byl stres a pocit prázdnoty, který jsem chtěla zaplnit, avšak mezi další důvody patří například nuda nebo dětské a sociální návyky. Kdo by si přece neodpustil oběd s kolegy, i když nemá hlad? První pomocnou rukou je otázka: „Ten kdo má hlad, jsem opravdu já nebo je to jen pocit?“ 

Dalším krokem je zajisté návštěva psychologa a nutričního terapeuta, který vám odbourá psychické problémy a vytvoří vám zdravý jídelníček, u kterého nebudete mít pocit, že nejíte. Pokud si však dopřejete něco navíc, netrestejte se za to. Nikomu to nepomůže. Spíše se snažte zaměstnat natolik, že nebudete mít čas řešit, co si dáte jídlu. A když už opravdu budete jíst, vychutnávejte si každé sousto tak dlouho, abyste si uvědomovali, že opravdu jíte a že vám chutná. Jezte pomalu, pořádně přežvykujte, a pokud máte možnost být ve společnosti, tak jezte s nimi. 

Klidně si své jídlo vyfoťte na Instagram, udělejte si ze svého účtu takový chlubící koutek, ze kterého si vytvoříte svůj „emoční deník“. Pomůže vám to zaznamenat to, co jste jedli, zároveň si uvědomíte všechny emoce, které jste v tu chvíli měli.

Jako vyléčený jedlík, který přečetl mnoho odborných článků na toto téma, můžu říct pár hlavní myšlenek, které mi pomohly se nepřejídat, hlavně proto, že vše začíná v hlavě.

1)    Když máte problém, řešte ho ihned.
2)    Nestyďte se zajít k psychologovi nebo lékaři.
3)    Jídlo je součástí života, ale nikdy nesmí být na prvním místě.
4)    Když vaříte, dělejte to s láskou, a když jíte, uvědomujte si to naplno.
5)    Pracujte na zdravém sebevědomí a važte si svého těla, ať je jakékoliv.
6)    Pokud se přejídáte, netrestejte se za to. Raději si běžte s chutí zacvičit nebo se jen projít.
7)    Vytvořte si vlastní jídelníček a emoční deník.
8)    Snažte se zaměstnat natolik, že na jídlo nebudete neustále myslet.
9)    Udělejte si osobní výzvu se svým kamarádem/kamarádkou, ať v tom nejste sami.
10)  Relaxujte a užívejte si života. Tento stav přejídání není trvalý, pokud dokážete ovládnout vlastní mysl.

Přeji vám mnoho štěstí a radosti do života. Doufám, že vám můj příběh pomohl a budete pracovat na tom svém.

  •