@jetojenvhlave: Vizualizace cíle mi dodala sílu začít

Aktin Redakce
Aktin Redakce 30. 4. 2021
2 Uložit článek
@jetojenvhlave: Vizualizace cíle mi dodala sílu začít

Asi ve dvaceti letech jsem začala intenzivněji vnímat, že mi moje váha začíná přerůstat přes hlavu. Bylo to v době, kdy už mi běžné XLko z krámu nebylo a ani kalhoty velikosti 42 jsem neoblékla. Už jsem musela hledat ty zastrčené stojany s nápisem „nadměrné velikosti“. O pár let později jsem se při výšce 157 cm vyšplhala až na váhu 118 kilogramů. Což je fakt hodně.

Už od malička jsem byla celkem baculaté dítě se sklonem sníst pomalu všechno, na co jsem přišla. Maminka i babička výborně vařily a já byla tak nějak naučená, že vše, co mám na talíři, se musí sníst, protože není slušné nechávat zbytky. Když si maminka všimla mého bříška, které bylo poněkud kulatější než bříška jiných dětí, snažila se mě držet trošku zkrátka. O to víc se mě ale pak zmocňovaly ty nezvladatelné chutě sníst co nejvíc jídla, když se mamka zrovna nekoukala.

Ale byla jsem hodně akční dítě, furt jsem lítala někde venku nebo na nějakém kroužku. Takže jsem byla jen taková oplácanější, určitě ne vyloženě tlustá.

Přechod na střední moje stravovací návyky ještě zhoršil

Rozjelo se to až s nástupem na střední školu, kdy jsem šla na intr. Tam už na mě mamka nemohla dohlížet a já měla stravování ve své režii. S vidinou toho, že ušetřím kapesné a budu si moct koupit něco jiného, jsem se pravidelně odbývala nějakými totálními blbostmi. Nejčastěji jsem skončila u rohlíku a nějaké prasácké pomazánky plné majonézy nebo “rychlovky” bez práce v podobě dovezené pizzy. 

Jednoduše u mě vítězila kvantita nad kvalitou. V tu dobu jsem si našla svou první velkou lásku. Víkendy jsme trávili společně znovu mimo “dozor” maminky, takže jsem si opět mohla dopřát, co jsem chtěla.

@jetojenvhlave: Vizualizace cíle mi dodala sílu začít
   ilustrační obrázek z unsplash.com

Ani já jsem se nevyhnula radám z dámských časopisů

Většinu svého volného času jsem trávila u počítače a po vzoru mého tehdejšího přítele jsem si raději “tunila” postavičku ve WoWku (hra na pc) než tu moji skutečnou...

Nebudu lhát, pár menších pokusů se sebou něco dělat bylo. Párkrát se mi dokonce něco málo zhubnout podařilo. Ale vždy jsem to dělala naprosto blbě. Podle těch “báječných” rad z dámských časopisů. Takže jsem nejedla pečivo, tučné věci, nic sladkého. Jedla jsem pidi porce, a to ještě takové divné kombinace, o kterých jsem se někde dočetla, jak je to super zdravé.

Dodnes před očima vidím, jak jsem jedla vaječný bílek s květákem a snad s nějakým vařeným kuřecím masem s minimem soli. Chápeš, že tohle prostě nešlo dlouhodobě vydržet. Život šel dál a já změnila partnera, práci a otevřela se cestě k sebepoznání, seberozvoji a sebelásce.

Pomalu, ale jistě se mi začal měnit život k lepšímu

První a největší impuls ke změně byl rozchod v roce 2014. Tehdy jsem ukončila vztah, který mě docela dusil. Najednou jsem po dlouhé době měla pocit, že můžu svobodně dýchat. Bylo jaro, všechno se venku zelenalo, kvetlo, bylo krásně a já to vše vnímala. Ještě víc jsem svět kolem začala vnímat, když jsem poprvé viděla záznam divadelního představení “4 dohody“ s Jaroslavem Duškem. Kromě toho, že jsme při sledování záznamu s kamarádkou téměř brečely smíchy, mi začalo nové vnímání světa pomalu, ale jistě měnit život. 

Jedna z těch nejzásadnějších myšlenek, které ve mně i po těch letech neuvěřitelně rezonují, je věta Jaroslava Duška: „Žádný duchovní vůdce Vás nikdy nic nenaučí, vše je ve Vás.” Přestože mě tato zdánlivě jednoduchá věta zaujala hned, jakmile jsem ji poprvé slyšela, pochopila jsem ji až dlouho poté. Ten fakt, že je to všechno ve mně, v mé hlavě, nikde venku, ale ve mně, musel chvíli zrát, než jsem to začala opravdu žít.

A pak přišla rána...

Ačkoliv byl pro mě konec roku 2014 už tak přelomový, ještě neřekl poslední slovo. Zemřela moje maminka. Dlouho jsem se s tím snažila vyrovnat, smířit a žal jsem se snažila otupit prací, což se mi i částečně podařilo. Můj boj s žalem se promítl i do životního stylu, nestíhala jsem přes den jíst a večer jsem pomalu padala hlady na hubu a snědla vše, na co jsem přišla. Při výšce 157 cm jsem se vyšplhala až na váhu 118 kilogramů. Což je fakt hodně…

Průšvih byl v tom, že už mi to bylo vlastně tak nějak jedno. Dostala jsem se do stavu naprosté apatie vůči svému tělu. Vůbec mi nedocházelo, jak strašné věty jsem si v duchu stále říkala: „Dokud projdu dveřmi, tak je to ještě v pohodě. Dokud pode mnou nepraská židle, tak to se mnou ještě není tak zlé.“ A u toho jsem si s myšlenkou: „No prostě si dám, stejně už jsem tlustá, tak co” sahala pro další chips, který jsem jedla k večeři, zapíjela to colou a už jsem se těšila na tu čokoládu, která mě ještě ten večer u maratonu sledování South Parku čeká…

@jetojenvhlave: Vizualizace cíle mi dodala sílu začít
ilustrační obrázek z pexels.com

Den, který mi změnil pohled na mé tělo

A tak jsem si užívala svou báječnou tatérskou práci, milujícího přítele (od roku 2014 jsme stále spolu) a chutná jídla. Pohybu jsem v té době moc nedala, ten jsem měla vážně skoro nulový.

Začátkem roku 2018 na tetování přišla krásná a energická slečna. Začala mi básnit o tom, že byla na bariatrické operaci žaludku (zmenšení kapacity). A já hltala každé její slovo o tom, jak je to báječné, snadné, rychlé a zdarma. Díky tomu se mi poprvé v hlavě objevila myšlenka, že takhle to můžu zvládnout. 

Následně jsem poprvé v životě ve své hlavě viděla představu – sebe jako štíhlou holku. Doslova se mi vyjevila scéna, jak jdu na koupališti bez jakéhokoliv studu a muži na mě s obdivem koukají. Pro někoho možná naprosto běžná věc. Ale pro mě v tu dobu naprosto pohádková představa. 

Ještě ten večer jsem si googlila informace o tom, kam a kdy bych na ten zákrok mohla jít. Naštěstí jsem narazila i na negativní zkušenosti lidí, kteří zákrok podstoupili. Nejvíc byla pro mě odrazující představa toho, že bych musela už napořád jíst opravdu malé porcičky a třeba takovou hodinu před a po jídle bych nesměla vůbec pít, jinak bych se pozvracela. Cože?! Že bych třeba za 10 let mohla pozvracet číšnici v restauraci kvůli tomu, že jsem ten 3. plátek pizzy zapila? Tak to fakt ne.

Jenže naštěstí ta moje představa, vizualizace mě samotné, jak jdu spokojeně na koupališti a už nejsem tlustá, byla natolik silná, že jsem poprvé v životě cítila, že to prostě zvládnu. Možná to nebude trvat půl roku, ale prostě to chci a dokážu to!

Vizualizace cíle mi dodala sílu začít

A tak jsem začala. Ne v pondělí, ne až se to bude hodit, ale hned. Moje báječná kamarádka mě v tom nenechala samotnou a začala chodit cvičit se mnou. Dokonce i můj milý se mnou začal hrát squash a chodil se mnou na páse nebo na procházky. Já jsem si tak nějak pocitově hlídala jídlo, stále jsem se v tu dobu držela nějakých podivných zásad, které ve mně byly ještě z dob minulých. Ale už to nebylo tak špatné. 

Už jsem naštěstí věděla například i to, že sacharidům je jedno, že je 18:01. Snažila jsem se vyhýbat tučnějším a vysokokalorickým potravinám, které mi reálně nic než energii nepřinesly. Hranolky a jiné smažené dobroty, čokolády, brambůrky a další šmakulády už nade mnou neměly kontrolu, teď jsem to byla já, kdo měl vše ve svých rukách. A i když jsem si čas od času něco z toho dopřála, proti dřívějšku to bylo už opravdu jen zřídka.

Díky postupné změně jídelníčku a zařazení pohybu jsem začala hubnout! Každé další kilo dole mě motivovalo ještě víc k tomu, abych se nevzdala. Ještě víc motivující bylo, když si mého pokroku začalo všímat i okolí. Zhruba za půl roku jsem tímto způsobem zhubla asi 20 kilogramů. Pak se mi najednou váha zastavila a asi měsíc se nic nedělo. To pro mě bylo vážně frustrující. Už jsem nevěděla kudy kam.

Postupně jsem se dozvídala, jak tělo funguje

Začala jsem si hledat bližší informace o tom, jak vlastně hubnutí a tělo celkově funguje, co potřebuje a jak mu to dát. Zjistila jsem, že existují nějaké makroživiny a co je to kalorický deficit. A tak jsem si s pomocí aplikace kalorické tabulky začala vše hlídat. A hubnutí se opět rozjelo!

I díky zápisu potravin jsem po čase zjistila, že jsem schopná dodržovat ten „kouzelný“ režim 80/20, kdy 80 % stravy je podle principů zdravého stravování a 20 % mi zbývá na ty moje neřesti, a stále být v deficitu a hubnout. 

Pochopila jsem, že když si dám nějakou méně “dietní věc”, neznamená to, že je celé hubnutí v trapu. Protože jsem prostě černé na bílém (v zeleném kolečku v aplikaci) viděla, že vše sedí. A tak si i teď, když už si nic nepočítám, stále umím naprosto v klidu, bez výčitek občas dopřát nějakou dobrůtku a vše je v pořádku.

Kromě toho, že mě motivovaly mé vlastní úspěchy, jsem moc ráda koukala i na změny ostatních. Hltala jsem každou porovnávací fotku, ale drtivá většina takových účtů na sociálních sítích byla v angličtině. Mně u nás chyběla taková ta osoba, nebo ještě lépe nějaká „komunita – girl gang“, ve kterém si budeme navzájem pomáhat. A tak jsem si řekla, že když tu skoro nic takového není (nebo jsem to prostě jen neuměla najít), že takový účet založím sama.

A tak vznikl instagramový účet “JeToJenVHlavě”

V lednu 2018 jsem s obrovskou nervozitou nahrála svou první fotku na Instagram pod příhodným názvem účtu “JeToJenVHlavě”. A moje nová životní jízda mohla začít. Vzhledem k tomu, že jsem už měla zhruba 30 kg dole, jsem se tolik nebála ukázat světu, že tohle jsem já. Takhle jsem vypadala předtím, takto vypadám teď a neskutečně se těším na to, kam až to dotáhnu. 

Díky mému Instagramu se moje chuť zhubnout a dokázat to ještě násobila. Cítila jsem, že už to nedělám jen pro sebe (i když to pro mě bylo klíčové), ale i pro všechny ty holky, které mě sledují a píšou, že jsou mi vděčné za to, že jsem jim pomohla najít odvahu začít se sebou něco dělat a vytrvat. Většině z nich jsem pomohla pochopit, že to všechno pro sebe děláme s láskou. S touhou si pomoci, ne z nenávisti k sobě samotné.

@jetojenvhlave: Vizualizace cíle mi dodala sílu začít
Lucie a její proměna, Instagram @jetojenvhlave

Váha není to nejdůležitější

Naprosto svůj současný život miluji, baví mě ta energie, baví mě to, jak se i já stále postupně měním a co vše mi život přináší. Teď už několik měsíců nejsem ve stavu, že bych se ještě snažila hubnout. Ale i tak se toho o sobě a o mém těle učím čím dál tím víc. Poslední týdny sama sebe čím dál víc přesvědčuji o tom, co si říkám už dlouho: „Váha prostě není to nejdůležitější.”

Poslední týdny se mi váha drží na vyšším čísle, než bylo mé dosavadní minimum, přesto mi lidé častěji říkají, že vypadám lépe a lépe. Ono to bude hlavně proto, že mé tělo teď po tom dlouhém hubnutí, kdy bylo s menšími pauzami v kalorickém deficitu vlastně skoro 2 roky, má konečně dost síly a energie na to, aby se tvarovalo, formovalo a aby rostly svaly, které teda bohužel přes všechnu tu povislou kůži nikdy nebudou pořádně vidět. Ale i tak teď vážně vypadám, ale hlavně se cítím líp než kdykoliv předtím

Věřím, že naše hlava, srdce, duše, říkejme tomu jakkoliv, je neskutečně mocný nástroj. Pokud po něčem upřímně toužíme, není možné neuspět. Možná na naší cestě zjistíme, že náš cíl je vlastně někde úplně jinde, než jsme si představovali. Ale i tak je to v naprostém pořádku. Já teď rozhodně nemám tělo dokonalé modelky. Ale s těmi kily navíc zmizela i spousta zkreslených myšlenek na svět a na sebe sama. A to je pro mě to hlavní. Že už pro mě není hlavním cílem to, co je na povrchu, ale to, co je ve mně. Že jsem zdravá a chci být zdravá i nadále. Proto zdravě jím. Proto se hýbu. A díky tomu šťastně žiju.

@jetojenvhlave: Vizualizace cíle mi dodala sílu začít
Lucie @jetojenvhlave


Přidej se k 31 tis. odběratelů

Každému z nich jednou týdně vybíráme ty nejlepší články, které jsou určeny 100% právě jemu.

Odebírat
30 Líbí se mi Uložit článek
  • ________ ________ ________ ________ ________ ________ ________ ________

    ____________________
  • ________ ________ ________ ________ ________ ________ ________ ________

    ____________________
  • ________ ________ ________ ________ ________ ________ ________ ________

    ____________________