Vznik a historie starověkých gladiátorů, předchůdců novodobých zápasníků a sportovců zahalených tajemstvím mytických historek.
Starověcí gladiátoři
Starověk
Pravděpodobně nejdůležitějším obdobím pro vývoj bojových systémů byl starověk, který se dá ohraničit koncem pravěku okolo poloviny 4. tisíciletí př. n. l. a počátkem středověku v 6. až 7. století. Vznikaly první druhy zápasů (Palé, pankration atd.) s prvními ucelenými pravidly. Také začaly vznikat arény, které byly přímo určené k zápasům a mohou se podobat dnešním obřím halám, které pojmou stejně jako římské Koloseum i na padesát tisíc diváků. Pro představu, na největší turnaj UFC 11. prosince 2010, který se konal v kanadském Montrealu přišlo na osmdesát tisíc diváků.
Koloseum, gladiátor
Koloseum, nebo Římské koloseum, původně Flaviovský amfiteátr (latinsky: Amphitheatrum Flavium, italsky: Anfiteatro Flavio nebo Colosseo), je elipsovitý amfiteátr v centru města Říma v Itálii. Jde o největší amfiteátr, který byl kdy v římské říši postaven. Je to jedno z velkých děl římské architektury.
Nachází se východně od Fora Romana. Jeho stavba začala mezi lety 70 a 72 n. l. za římského císaře Vespasiana a byla dokončena v roce 80 n. l. za Tita. Za vlády Domitiana (81–96) byly provedeny některé další úpravy. Jméno Amphitheatrum Flavium je odvozeno od Vespasianova a Titova rodového jména Flavius (tzv. gentilicia).
Původně bylo schopno pojmout 50 000 sedících diváků a bylo užíváno ke gladiátorským zápasům a veřejným podívaným. Vedle gladiátorských her se zde pořádaly i naumachie (stylizované námořní bitvy), zápasy s divou zvěří, popravy, rekonstrukce známých bitev a dramata založená na klasické mytologii. V raném středověku přestala budova sloužit k zábavě. Později byla využívána k obývání, sněmování, jako pevnost, kamenolom a křesťanská svatyně.
Ačkoliv periodicky se opakující zemětřesení a zloději kamenů z něj učinili zříceninu, dnes se stavba stala skutečným symbolem císařského Říma. Je jednou z nejpopulárnějších turistických atrakcí a stále má úzké vazby k římskokatolické církvi, protože na každý Velký pátek vede papež "Křížovou cestu" do amfiteátru.
Gladiátoři
S trochou nadsázky můžeme považovat období gladiátorů, které se datuje mělo největší rozmach okolo 1. st. př. n. l. za starověké sportovní hry. Gladiátoři byli vlastně sportovci, na které se chodili dívat diváci ze všech koutů země. Mnozí z nich se stali (tak jako dnešní sportovci) skutečnými profesionály, kteří i když mohli získat svobodu, vybrali si raději zápasení v aréně i přes to, že jim tam v mnoha případech hrozila smrt.
Výraz gladiátor je odvozen od názvu krátkého meče (gladius), s nímž gladiátoři za časů starověkého Říma často bojovali. Gladiátoři byli často otroci, váleční zajatci a odsouzení zločinci, existovali však i gladiátoři - profesionálové.
Za ranných dob římského gladiátorství byla většina gladiátorů otrockého stavu. Mezi otroky, kteří byli přinuceni k povolání gladiátora, se nacházeli mnozí váleční otroci, kteří podle zvyklosti tehdejší doby ztráceli veškerá lidská práva a byli degradováni na zboží. Jejich výcvik byl proto méně nákladný. Třetí významnou skupinou byli trestanci. Byli to většinou těžcí zločinci a takzvaní pachatelé činů proti státu, kteří byli římskými soudy odsouzeni do gladiátorské školy nebo rovnou do arény. Později, když potřeba gladiátorů nebývale vzrostla, museli do arény i menší lotři, např. podvodníci. Vedle otroků, válečných zajatců a zločinců nabyla v ranné době císařské na významu ještě čtvrtá skupina gladiátorů: auctorati. Tak nazývali Římané státní občany, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Nejpozději do konce 1. století představovali hlavní masu gladiátorů z povolání. Mnozí auctorati byli zkrachovanými existencemi z nejnižších lidových vrstev. Lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kteří přestáli svou gladiátorskou služební dobu. Jako auctoraté se však nenechávali naverbovat jen chudí lidé, i synové z bohatých rodin vstupovali někdy mezi gladiátory. Do arény je především táhla touha po dobrodružství a dráždivá hra se smrtí. Na rozdíl od otroků, válečných zajatců a zločinců směli auctoraté bydlet mimo gladiátorské školy. Museli sice pravidelně chodit do služby, jinak se však mohli pohybovat volně. Mnozí z nich měli dokonce děti a manželky.
Druhy gladiátorů
V počátcích gladiátorských zápasů byli gladiátoři vyzbrojeni většinou pouze základními zbraněmi, jakými byli kopí, meč, štít a přilbice. V průběhu času se však začalo vybavení gladiátorů měnit a našli se mezi nimi i „specialisté“ na určité zbraně. K tomu došlo samozřejmě pouze za jediným účelem – zpestřit boje v aréně a přinést tak lidem větší zábavu. Pojmenování gladiátorů bylo také velice jednoduché. Většinou se gladiátoři pojmenovávaly podle zbraní, na které se specializovali a které používali. Je důležité podotknout, že všechny zbraně spolu nemohli soupeřit. Na jeden druh zbraně většinou existovala také jedna zbraň a tyto dvě zbraně se pak v aréně utkali. Nedocházelo tak tedy k tomu, že by jeden z gladiátorů měl vyloženě navrch.
- Samnita – nosil bohatě zdobené brnění skládající se z otevřené helmy s klapkami na tvářích, chocholem a peřím; trup chránily náprsní destičky; dalšími součástmi zbroje byly kovové rukavice, jedna nebo dvě holenice a velký oválný nebo čtvercový štít. Zbraní byl samnitovi meč, zřídka pak kopí. Tento typ gladiátora byl za císařství zrušen a nahrazen hoplomachem.
- Thrák– nosil jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý kulatý štít, dvě holenice, krátký zahnutý meč nebo méně často oštěp.
- Hoplomachos – měl skvělou helmu s hledím, holenice, velký čtyřhranný štít a meč nebo kopí.
- Murmillus – pravděpodobně byl vyzbrojen přilbou zdobenou rybou, velkým zaobleným štítem a krátkým mečem. Je ve velké míře shodný s gladiátorem, zvaným Gal.
- Retiarius – nosil jen pancíř na paži s pevným štítem na rameni. Bojoval vrhací sítí, trojzubcem a dýkou.
- Secutor – Hoplomachos specializovaný na boj s Retiariem; disponoval hladkou helmou, aby neposkytoval snadný terč na zachycení sítě.
- Andabates – bojoval s helmou bez otvoru pro oči.
- Dimachaerus – vyzbrojený dvěma dýkami, měl holenice a vypolštářovanou kazajku; nenosil helmu.
- Eques – jezdec; bojoval kopím nebo mečem; chránil ho malý kulatý štít, náprsní pancíř a bandáže na ruce se zbraní.
- Essedarius – gladiátor bojující na voze, který řídil vozataj; míval zbraně na dálku – luk a vrhací kopí, zblízka používal meč.
- Laquerius – gladiátor podobný Retiariovi, strhával však nepřítele lasem a zbraní mu bylo kopí a dýka.
- Sagittarius – lučištník.
- Veles – gladiátor, jehož hlavní zbraní byl oštěp
Gladiátorská škola
Většina gladiátorských škol byla v rukou soukromých majitelů, kteří školu vedli a zároveň gladiátory kupovali, prodávali a pronajímali. Výjimkou byly čtyři římské školy, které nevedli soukromí majitelé, ale císařští úředníci (nejvýznamnější z těchto římských škol byla ludus magnus). Ten, kdo přišel do gladiátorské školy (ať už k tomu byl odsouzený nebo vstoupil dobrovolně), stal se členem familia gladiatoria a tím se škole plně podřídil. Stal se majetkem lanisty, majitele školy a od té chvíle musel ve škole žít. Majitel školy určoval, kdo bude trénovat s jakou zbraní a pak jednotlivé nováčky přidělil speciálním trenérům (doctores – většinou vysloužilí gladiátoři vyššího věku), kteří své učně od té chvíle denně cvičili. Mezi gladiátory ve škole panovala rivalita, která se projevovala v ustálené hierarchii. Kdo přežil první zápas, směl si říkat veteranus. Nejlepší bojovníci dostali titul primus palus, druzí secundus palus atd. Majitel školy se o své gladiátory staral, jelikož pro něj byli zdrojem příjmů – snažil se zajistit jim vydatnou stravu a kvalitní zdravotní péči (valka).
Jak jste se mohli stát gladiátorem
Většina gladiátorů v ranných dobách římského "gladiátorství" byla v otroctví. Díky tomu se na ně mohlo pohlížet jako na zboží. Jejich cena byla díky tomu nižší a nižší byla i cena za jejich gladiátorský výcvik, kterého se jim dostávalo právě v gladiátorských školách. Neméně početnou skupinou gladiátorů byli trestanci. Většinou se jednalo o trestance, kteří provedli těžký zločin proti státu. Postupem času se však do gladiátorské školy dostávali i drobní zlodějíčci a podvodníci, protože zájem o gladiátorské hry rostl vysokým tempem. Z toho důvodu se přidala další skupina gladiátorů, kteří v arénách sváděli boj na život a na smrt. Touto skupinou byly tzv. auctorati. Jednalo se o svobodné občany, kteří se rozhodli spojit svůj život s životem gladiátorů. Jednalo se většinou o nejchudší skupinu lidí, která v gladiátorství viděla snadnou cestu ke státnímu odbytnému (vyjímkou ale nebyli ani bohatí občané, kteří v gladiátorských hrách viděli především zábavu, která je mohla stát život). Museli však přestát a hlavně přežít gladiátorskou zkušební dobu. Do konce 1. století představovali auctorati hlavní skupinu gladiátorů.
Nejslavnější gladiátor - Spartacus (120 př. n. l. - 71 př. n .l.)
Spartacus je bezesporu nejlavnějším gladiátorem historie. Bývalý otrok, který stál v čele třetího neúspěšného povstání otroků ve starověkém Římě. Doposud se o jeho životě podařilo zjistit velmi málo a ani historikové se ve všech historických událostech neshodují.
Historické prameny se rozcházejí i v událostech, které vedli k tomu, že se vůbec stal gladiátorem. Dodnes jsou upřednosňovány dvě verze. První tvrdí, že se Spartacus narodil v Thrákii v jihovýchodní Evropě a že se do otroctví dostal buď bojem proti Římanům, nebo během služby v římské armádě.
Druhá verze však tvrdí, že Spartacus byl Italik, který se narodil nedaleko Capuy. Právě v Capuy se později odehrála jeho gladiátorská éra a zajímavostí jistě je, že jak jeho otec, tak i jeho bratr v té době v Capuy žili, ale protože je gladiátorské hry nezajímali, nikdy se nedozvěli o Spartakově přímnosti. V sedmácti letech vstoupil Spartacus do armády. Byl urostlý a agresivní. Dalším paradoxem je, že vstoupil do služeb diktátora Sully, který jej měl nakonec v rozhodující bitvě přemoci. Spartacus se stal nejdříve centurionem a později dokonce mladším vojenským tribunem, což byla hodnost pro řadové vojáky obvykle zcela nedostupná. V armádě zůstal i po ukončení Sullových válek a táhl do Illyrie. Zde byl údajně potrestán za těžký přečin vůči nadřízenému a jako formu trestu si vybral právě gladiátorství.
Ať se Spartacus do otroctví dostal jakkoliv, jisté je, že gladiátorskou školou si prošel ve zmiňované Capuy. Jeho agresivita se stala brzy pověstnou a za krátké působení zranil nebo přímo zabil mnoho protivníků. V roce 73 př. n. l se spolu se sedmdesáti gladiátory vzbouřil. S ostatními, vyzbrojen noži a ukořistěnými zbraněmi, osvobzovali další otroky a drancovali římské statky. Počet osvobozených otroků nakonec dosáhl úctyhodného počtu 120 000. Útočiště nacházeli na sopce Vesuv. Ačkliv Římané poslali několik legií, které měli vzbouřence pobít, ani jedné se nepodařilo Spartaca porazit.
Po úspěšné obraně Vesuvu táhlo Spartacovo vojsko do Gálie a porazil několik dalších legií. Dodnes je tajemstvím, proč se rozhodl vést válku hlouběji do Itálie. Jisté je, že jej tento postup a strategická chyba vedla k porážce. Na cestě do Říma porazil další dvě legie (v jedné z nich sloužil i Julius Caesar. Koncem roku 72 př. n. l. se utábořil ve městě Rhegium. Tam byl Spartacus obklíčen osmi legiemi a nebylo jiného východiska, než prorazit obležení a pokusit se uprchnout. Jeho armáda byla nakonec dostižena v Brundisium (dnešní Brindisi), jednotky pod vedením Crassa ho ale pronásledovaly až do Lukánie. Vzbouřenci pak svedli bitvu na řece Silarus, kde byli jednoznačně rozprášeni.
Bylo zajato 6 000 Sprtacových bojovníků, kteří byli jeden po druhém ukřižováni podél silnice z Via Appia z Capuy do Říma (asi 200km). Na kříže bylo zakázáno sahat, takže zde byli ještě dlouhá desetiletí připomínkou Spartacovy drtivé porážky.
Zda Spartacus padl se svými muži, byl ukřižován, nebo se mu snad povedlo utéci není dodnes jasné.
Pozdrav gladiátorů
„Ave Imperator, morituri te salutant!“. V překladu „Buď zdráv císaři, jdoucí na smrt tě zdraví!“. Tento pozdrav je mylně považován za frázi, kterou gladiátoři při vstupu do arény používali. Ve skutečnosti však byla použita pouze jednou a to v případě, kdy skupina otroků odmítla bojovat a takto císaře pozdravila. Ten je chtěl ve svém hněvu nejdříve upálit, ale otroci změnili názor a poslednímu, který přežil, daroval císař svobodu.
literatura: wikipedia.cz, valka.cz, Jiří Polzer foto: my.genieo.com, ronbosoldier.blogspot.com