- Lateralita se vyznačuje “praváctvím”, “leváctvím” či nevyjádřenou preferencí jedné z polovin našeho těla.
- Jedná se o dědičný fenomén, který může být vlivem okolí změněn.
- Lateralitu mimo jiné dělíme na tvarovou a funkční
Lateralita: co si pod tímto pojmem představit?
Lateralita pochází z latinského slova “latus” či “lateris”, v překladu strana/bok či ležící na straně/boční, a lze ji chápat jako vztah mezi pravou a levou stranou organismu, případně jako rozdílnost dvou částí párových orgánů. Lateralitu můžeme popsat i jako vývojovou odchylku v organismu dle jeho střední roviny, a to v kontextu nadřazenosti jedné strany nad tou druhou. Obecně se proto dá tvrdit, že lateralita znamená vrozené nebo získané přednostní užívání orgánu jedné poloviny těla.
Jak lateralita vlastně vzniká?
Historické teorie (opravdu jen nepodložené teorie…):
- Teorie meče a štítu: pramení z toho, že praváci měli v boji výhodu, protože štít drželi v levé ruce a tím si lépe chránili oblast srdce. Leváci by proto měli na následky zranění z boje umírat častěji a proto by měla být početní převaha praváků.
- Teorie perinatálního stresu: leváctví je chápáno jako patologický jev zapříčiněný perinatálním poškozením mozku. Z této teorie je patrné, že vyšší zastoupení levorukých by se mělo objevovat tam, kde se vyskytuje větší riziko zažívání stresu.
- Teorie matka‑dítě: početní převaha pravorukých žen je vysvětlována tím, že ženy častěji drží dítěti hlavičku na levé straně a pravou ruku si uvolňují.
- Teorie rodičovského tlaku: vyšší procento praváků je důsledkem výchovy k praváctví.
Biologické teorie
- Genetika: stranová preference souvisí převážně s tím, k jaké inklinuje matka.
- Nitroděložní prostředí: na vzniku laterality se podílí testosteron, který je během těhotenství přítomný v nitroděložním prostředí a ovlivňuje tím vývoj plodu.
A jak to tedy je doopravdy?
V dnešní době již se stoprocentní jistotou víme, že se leváctví, stejně jako praváctví, dědí. Biologicky naprogramovaný základ laterality se nazývá “genotyp” a jedná se o soubor dědičně zakódovaných akčních variant každé buňky, orgánu a dokonce i celého organismu. Genotyp laterality však není trvalý a neměnný. Podléhá prostředí, které nepopiratelně ovlivňuje jedince ve všech jeho oblastech a kam spadají především výchovné vlivy. Tyto vlivy dokonce dokáží přetvořit typ laterality a to do takové míry, že jeho konečná podoba může být naprosto odlišná od podoby vrozené.
Lateralita: tvarová a funkční
Lateralitu můžeme obecně dělit na tvarovou a funkční. Lateralita tvarová se váže zejména na tvar jednotlivých orgánů. Je hodnocena jejich velikost, objem, či tvar. Tvarové asymetrie jsou viditelné v oblasti páteře, horních a dolních končetin a také třeba obličeje a dále i u méně zřetelných “dějů” jako je například růst nehtů či zubů. Naproti tomu lateralitou funkční rozumíme asymetrii hlavně z hlediska podávaného výkonu. Můžeme pozorovat upřednostnění jedné z končetin nebo smyslového orgánu, jež dosahují v různých výkonech mnohem lepší výsledky než na opačné straně. Když se zaměříme na končetiny, při jednostranných činnostech je aktivita “vybrané” strany zvládána rychleji, lehčeji a pohyb je více koordinovaný. Obecně je možné tvrdit, že čím je daný úkol motoricky náročnější a specifikovanější, tím více je v něm přednostně využívána upřednostňovaná končetina.
Co znamená, když má jedinec tzv. překříženou lateralitu?
Jak již píšeme výše v článku, výsledek laterality u člověka označujeme jako praváctví či leváctví (+ nevyjádřená, tzv. ambidextrie) a to právě ve vztahu k jeho obratnější a výkonnější polovině těla. Co se ale může stát, tak je fenomén tzv. “překřížené laterality”. V tomto případě se jedná o jedince, kteří se pro některé z činností stávají praváky, ale pro jiné naopak leváky. Když to uvedeme na příkladu, někdo může být pravákem na ruku, levákem na nohu a k tomu navíc levákem na oko či ucho či ještě obráceně. Překřížená lateralita tedy znamená, že vedoucí orgány motorické jsou na protilehlé straně těla než vedoucí orgány smyslové (vedoucí ruka je na opačné straně než vedoucí oko nebo ucho). Tento jev může být často příčinou nejrůznějších potíží ve vývoji obratnosti, řeči a jiných vyšších dovedností.
Jak lateralitu zjistit?
Pokud chceme u člověka zjistit lateralitu, je nezbytně nutné ji jako první správně diagnostikovat. V dnešní době existuje řada způsobů, jak ji co nejpřesněji určit. Laicky a dosti orientačně se dá preferovaná strana zjistit jednoduchým pozorováním jedince při každodenních činnostech. Pro odbornější účely je však záhodno mnohem specifičtější vyšetření, mezi které patří například:
- Dotazník: jedná se o nejpoužívanější testování u dospělých osob. Dotazník by měl v ideální případě obsahovat nejméně 10 otázek pro jeho následnou dostatečnou vypovídající hodnotu.
- Praktická zkouška: tato metoda neobsahuje negativní faktor subjektivity výpovědí vyšetřovaného a proto je považována za spolehlivou a díky tomu využívanou hlavně v oblasti psychologie a speciální pedagogiky. Mezi její největší výhody řadíme univerzálnost z hlediska věku a vyšší přesnosti výsledků. U praktických zkoušek můžeme rozlišit testy na určení laterální preference (upřednostnění užívání jedné končetiny před druhou) i laterální dominance (rozdílný stupeň výkonu na obou stranách párové struktury).
První testová baterie u nás vznikla v roce 1936 a jejím autorem byl V. Příhoda. V tuto chvíli se pro určení laterální preference nejčastěji využívá specializovaná Zkouška laterality od Matějčka a Žlaba. Jedná se o soubor 19 činností, z nichž 12 vyšetřuje lateralitu horních končetin, 2 lateralitu očí, 4 dolní končetiny a 1 lateralitu uší.
Co si z toho vzít?
Lateralita je zajímavý fenomén, který je dědičný, ale zároveň schopný dokonalé proměny v opak a to kvůli působícímu prostředí, ve kterém se daný jedinec vyskytuje. Jedná se o dominantnější výkonnost a funkčnost jedné z polovin našeho těla, kterou díky jejím vyšším kvalitám posléze upřednostňujeme – ať už vědomě či nevědomě.
Dominance pravé mozkové hemisféry se projevuje “leváctvím”, zatímco dominance levé mozkové hemisféry je viditelná “praváctvím”. Existuje i dominance nevyjádřená, kterou nazýváme “ambidextrie”, a která nevykazuje výraznější rozdíl ve výkonnosti jedné z mozkových polokoulí.
