Martina P: "Můj příběh o mentální anorexii ..."

Martina P: "Můj příběh o mentální anorexii ..."

Možná jste nedávno zachytili na našich stránkách článek, který se zabýval mentální anorexií ve fitness a hrozbě této nepředvídatelné a velmi těžké choroby ve sportu. Původně jsem nečekal, že článek vyvolá tak bouřlivou odezvu. Nicméně hned po ní, jsem se rozhodl, že je v tomto směru nutné zahájit osvětu. Primárním důvodem je samozřejmě pokus o zamezení rozvoje tohoto onemocnění ve sportu i obecně, nicméně tím dalším je nabídnutí pomocné ruky všem, kteří o své nemoci vědí, ale neví, jak z ní. Na základě tohoto jsem se rozhodl oslovit ty z vás, kteří mají svůj příběh a jsou ochotni se s ním podělit. Dnes vám nabízím hned první velmi silný příběh od naší čtenářky Martiny P, která se dnes již raduje z nové životní etapy. Etapy bez stínu mentální anorexie. 

Martina P: "Můj příběh o mentální anorexii ..."

Všude se o ní píše, mluví a stále je na světe hodně dívek, žen a dokonce i mužů, který jí trpí..ano je řeč o mentální anorexií. Bohužel i já si touto poruchou příjmu potravy prošla a nebyla to zrovna šťastná etapa mého života. Jak pro mě, tak o to víc pro moji rodinu to byla těžká zkouška.. Asi vás zajímá jak to všechno začalo? Co se v člověku musí změnit, aby se PPP vytvořila? V životě by nikoho z mého okolí nenapadlo, že zrovna já bych touto poruchou mohla trpět.
 
Začalo to, když mi bylo 12, 13 let a moje nejlepší kamarádka Bára, (doteď je mojí nejlepší kamarádkou a dost mi tenkrát pomohla) byla vždycky hubená, mohla jíst co chtěla a nikdy nepřibrala ani gram. Byla jsem vedle ní malá, oplácaná a jídlo bylo mojí nejoblíbenější částí dne. Jen bych chtěla podotknou, že pocházím z vesnice, moji rodiče nejsou nejhubenější a vždycky se u nás jedlo, a ne zrovna zdravě. S postupem času mi moje váha začala vadit a mým snem byl, stát se miss ČR, modelkou atd..prostě dětský blbý sny..a bohužel mi tenkrát nedošlo, že přes moji výšku je to totální blbost.
 
Pak to přišlo..zlomový bod v mém životě. Začalo to celkem nevinně, měla jsem běžnou chřipku a angínu, během nemoci jsem zhubla asi 6kg během 14dní a ejhle, mně se to zalíbilo a chtěla jsem hubnout dál, když jsem viděla jak to jde. Začala jsem omezovat nezdravá jídla, jedla zeleninu, jogurty, přestala pít limonády a cpát se sladkostmi..Váha šla dolů rychlostí blesku a z tlusté a oplácané Martiny se začala stávat hubená holka, která po nějakém čase připomínala kostlivce.
 
 Okolí si začalo všímat, že jsem hubenější a mně to dělalo dobře, ve škole mi to říkaly učitelky a já hubla dál a dál a šla si bezhlavě za cílem být modelkou. Našim se to ale už nelíbilo a snažili se do mě rvát jídlo. Já měla ale svoji hlavu a odmítala jsem. Byl to neustálý koloběh hádek, výčitek, nucení do jídla, brečení a poté v noci neustálého běhání do schodů, abych zhubla a spálila i tu čtvrtinu jablka, kterou jsem za den snědla..
 
S postupem času si uvědomuji jak moc to bylo náročné na psychiku, byla jsem unavená, vyčerpaná, ale boj o štíhlou postavu a anorexie byly silnější než já a ta nemoc jménem Anorexie mě totálně dohnala. V tu chvíli mě zničila..
  
AnorexieMamka byla zoufalá a já se ji za to doteď omlouvám, že to zvládla a podržela mě.
 
Když už jsem vážila sotva 40 kg při výšce 160 cm tak jsem jednoho dne ve škole zkolabovala. Díky bohu za to! Hned mě odvezli do nemocnice, kde mě napojili na kapačky a pár dní jsem si tam poležela, než se uvolnilo místo v psychiatrické léčebně v Praze v Motolské nemocnici. Při hospitalizaci se moje váha dostala na 36 kg a čekala jsem co se mnou bude. A bych vám nelhala, pořád jsem si nepřipouštěla, že mám anorexii, chtěla jsem podepsat reverz a jít domů a lhala jsem všem a tvrdila jim, že začnu jíst...Omyl, vím, že kdyby mě v tu danou chvíli nepřevezli do Prahy, tak bych se z toho sama nedostala. 
 
Do Prahy jsem se dostala rychleji, než jsme si mysleli. Byl to únor, byla zima a pamatuji si, že mě převážela sanita, že jsem nebyla schopná stát na nohou. Pamatuji si, že mě hned dali na kapačky a oddělení, kde jsem ležela byla jipka, bylo to tam ošklivé, ponuré, ležela jsem na posteli totálně vyčerpaná s pocitem, že chci domů. Brečela jsem já i moje rodina, vzali mi všechno i telefon,abych nebyla v kontaktu s okolním světem...Bylo to pro mě šílený, na rodině jsem byla silně fixovaná, hlavně na mojí mamince...
 
Doposud jsem netušila co mě čeká, když následoval oběd, svačiny, večeře...haldy jídla a šok přišel ve chvíli, kdy u mě seděla sestra a řekla mi, že vše musím sníst, že neexistuje, nechat jídlo na talíři. Nedovedete si představit, jak se to ve mě pralo. Jídla bylo hrozně moc, ale jednu výhodu to mělo, nebylo typicky nemocniční, bylo domácí, hutné a kvalitní, to bylo jediné plus, že to apsoň chutnalo jako jídlo. Jídlo jsem do sebe nasoukala s šíleným pocitem, co teď? Po jídle přišel další šok a to pokyn, že po jídle musím 30 minut ležet, a že budu hlídaná...14 dní na jipce v Motolské nemocnici byla velká zkouška.
 
Po 14 dnech mě převezli na normální oddělení psychiatrické léčebny, kde byly normální pokoje, byla tu škola a vše bylo celkově hezčí a ne tolik deprsivní jako jipka, kde to bylo šílené tak, že jsem myslela, že to psychicky nevydržím.
 
Dostala jsem pokoj s holčinou, která měla také anorexii, byla chytrá, hodná a rozumněli jsme si. S tou holčinou (Hankou) jsem v kontaktu doteď, sice už se nevídáme, ale víme o sobě. Abych upřesnila bohužel na oddělení nebyly jen holčiny s PPP, ale také holčiny, co měli schizofrenii a další poruchy. Občas to bylo psychicky náročné, když kolem sebe vidíte lidi řvát, křičet, mlátit s sebou o zem..uff..už bych to nechtěla prožít znovu.
 
Postupem času jsem přibírala na váze, měla jsem povolené telefony, samozřejmě s dozorem, procházky, návštěvy a pak i propůstku na víkend domů, abych si zkusila jestli obstojím v normálním prostředí...
 
Rodina mě navštěvovala téměř každý den, kdy jsem měla návštěvy povolené. Měli to za mnou 2 hodiny cesty. Oba rodiče pracovali a doteď taťka ještě pracuje, a i tak za mnou ale jezdili. Byli úžasní a jsou nejbáječnější na světě. Vím, že si semnou prožili strašné chvíle, ale mám pocit, že nás to hodně stmelilo dohromady.
 
Po necelých třech měsících jsem začala mít najednou pocit, že se potřebuju postavit na vlastní nohy, že potřebuji žít normálně, chdit do své školy. Ta se v tu chvíli stala i mojí prioritou, nechtěla jsem opakovat ročník, a tak jsem začala žadonit o podepsání reverzu. Rodiče nesouhlasili, byli proti, dlouho jsem je ale přesvědčovala, že to zvládnu, že jsem silná a chci se postavit tomu, co mě čeká venku. Asi po 14ti dnech rodiče podepsali reverz, tak strašně mi věřili a já věděla, že je nemůžu zklamat, ale i tak jsem se bála, toho co bude až vylezu z léčebny, ale věděla jsem, že to musím zvládnout.
 
Zvládla jsem to!! Vyhrála jsem boj nad anorexií, která mě provázela cca rok, jeden celý rok. Na začátku jara začalo moje hubnutí, poté do mě vstoupila anorexie a v únoru dalšího roku začala hospitalizace. V květnu po 3 měsících jsem byla na reverz propuštěná a vrátila se do školy, kde jsem udělala rozdělovačky a nemusela jsem opakovat třídu. Setkání s přáteli bylo úžasné, nikdo se ke mě neotočil zády a vzali mě zpět do kolektivu. 
 
Neříkám, že to bylo lehké, samozřejmě nebylo, ty sklony sklouznout k PPP tam ještě chvíli byly, ale čověk se může vyléčit, když chce. Ještě rok po propuštění jsem navštěvovala ambulantně psychiatričku, která mi pomáhala vše zvládnout a hlavně se spokojit sama se sebou. Když mě propouštěli měla jsem 48kg, a po dalším roce ambulantní léčby jsem měla váhu 52kg. Teď už jsem z toho venku, to můžu říct s čistým srdcem. Vyhrála jsem zákeřný boj s anorexií!
 
Anorexie
 
Chtěla bych poděkovat moji rodině, která zamnou vždy stála, moji kamarádce Báře, motolské nemocnici a jejímu skvělému kolektivu a samozřejmě jsem hrdá sama na sebe, že jsem to zvládla. 
 
Při psaní tohoto článku jsem dost brečela, při vzpomínkách na ty chvíle, jak naši padali na hubu, ale pořád za mnou jezdili, abych věděla, že je mám, že mi vždy budou oporou. Mamka je pro mě statečná žena, která to zvládla naprosto úžasně, protože k tomu všemu se musela starat o staršího bráchu, který je mentálně postižený. Neměla to se mnou lehké, ale zvládli jsme to a vážíme si jeden druhého o to víc.
 
A jak to je semnou teď?
 
Posledních pár let se věnuji zdravé stravě a teď i započala moje příprava na podzimní soutěže v bikini fitness. Holky věřte mi, že krásné svalnaté tělo je mnohem hezčí než tělo vychrtlé a kostnaté!!
 
Nikdy nedovolte, aby vás anorexie ovládla, těžko se s ní bojuje!!
 
Hezký den, Martina
 

Redakce Aktin.cz gratuluje Martině k úspěšnému boji s anorexií. Její zdolání není jednoduché, nicméně je možné. Právě vy jste toho příkladem, a to nás inspiruje. Přejem mnoho úspěchů v novém fitness životě. 

Obrázky použité v článku jsou pouze ilustrační. 
  •