- Začít se sportováním je určitě vhodné již v předškolním věku a to ideálně formou her.
- Existují 2 modely dlouhodobého sportovního tréninku: raná specializace a trénink odpovídající vývoji dítěte.
- Pro každou lidskou povahu se hodí jiný sport.
- Rodiče mají svým zapojením obrovský vliv na sportování svých dětí.
V dnešní době se pohyb kvůli převážně sedavému stylu života stává jednou z nejzásadnějších forem trávení volných chvílí a to jak pro dospělé, tak hlavně pro děti. Obecně se sport vytrácí z našich každodenních aktivit a je mu věnováno mnohem méně času, než by bylo doopravdy potřeba. A jak z tohoto začarovaného kruhu ven? Odpověď je jednoduchá – veďme naše děti k pohybu již od dětství, aby se mohl stát neodmyslitelnou součástí jejich životů.
Kdy je vhodné začít se sportem?
Bohužel nemůžeme přesně určit, v kolika letech je úplně nejlepší začít s konkrétním vybraným sportem. Jako všechno, je to velice individuální záležitost. Dítě by na to mělo být připraveno jak pohybově, tak i psychicky a hlavně mít vlastní upřímný zájem o sport. Pokud se rodiče (společně s dítětem) rozhodnou o jeho docházení na pravidelnou sportovní aktivitu, což je více než žádoucí, většinou se tak stane v období předškolního a mladšího školního věku. V těchto životních etapách je pro dítě moc důležité, aby byl pohyb všestranný a aby se praktikoval formou her a zábav.
Všestrannost nebo raná specializace?
A jak to tedy je – vést dítě spíše k všestrannosti nebo už rovnou od začátku vsadit na jeden sport? V této problematice jsou nejznámější 2 koncepce: raná specializace a trénink odpovídající vývoji dítěte. Jedná se o modely dlouhodobého sportovního tréninku s cílem dosažení absolutního výkonu jedince. Samozřejmě se absolutní výkon opět různí u každého z nás a je třeba mít pro jeho dosažení určité předpoklady, které by se měly začít “trénovat” právě již od období předškolního a mladšího školního věku.
Raná specializace
Zastánci rané specializace tvrdí, že pozdější zaměření nepovede k dosažení absolutního výkonu v dané aktivitě. Je však nutno brát v potaz i možné negativní dopady. Jedná se například o vyčerpání adaptační kapacity – dítě svého maxima dosáhne příliš brzy a proto je možné, že v pozdějších letech by se dostalo o hranici výš/dál, vznikají různé dysbalance kvůli monotónním zatěžování organismu bez adekvátního praktikování kompenzačních cvičení, potlačení sociálního a psychologického vývoje. Děti tak ztratí kvůli sportu své dětství. Jako poslední je vhodné zmínit tzv. “syndrom vyhoření“ u sportovců. Statistika tvrdí, že děti často přestávají mezi 12.–14. rokem se svým sportem, pokud od malička zahájí aktivní činnost v náročném sportu na fyzickou a psychickou odolnost.
Trénink odpovídající vývoji
Pro model odpovídající vývoji dítěte se většinou rozhodnou rodiče, kteří se primárně nesnaží ze svého potomka vychovat profesionálního sportovce – což ovšem neznamená, že se jím později nestane! V tomto dlouhodobém tréninku je hlavní náplní všestrannost, jež má velmi pozitivní vliv na zdraví. Snaží se o střídání a změny zátěže a jeho cílem je pestrost a různost, které jedince rozvíjí po všech jeho stránkách. Autor Helsen (1998) tvrdí, že teprve mezi 15.–18. rokem rokem se rozhoduje o budoucí výkonnosti sportovce a na konci tohoto období se ukáže, zda se ze sportovce zrodí profesionál či nikoliv. V tomto modelu je tedy klíčová raná všestrannost, jež zajistí dítěti maximální rozvoj ve všech jeho oblastech a tím mu umožní pozdější specializaci.
Na závěr tedy lze říci, že děti se nejprve potřebují rozvíjet jako sportovci a až potom jako specializovaní hráči ve vztahu k jejich zdravému vývoji.
Pro každý sport je vhodná jiná povaha
Pro každý sport je výhodná jiná povaha a odlišné osobnostní dispozice. Podle toho autor Kodým (1970) rozděluje sporty do různých skupin a tím vzniká typologie sportů.
- senzoricko koncentrační sporty: sportovec musí zvládnout správně zapojit vlastní smysly, aby dosáhl vítězství. Jedná se o sporty např. šachy, golf, šipky, sportovní střelba apod.
- esteticko koordinační sporty: sportovec musí mít smysl pro rytmus, orientaci, rovnováhu, flexibilitu, svalovou a časoprostorovou orientaci. Patří sem sporty např. akrobatické skoky na lyžích, skoky do vody gymnastika, krasobruslení apod.
- funkčně mobilizační sporty: sportovec musí být schopen vynaložit veškeré své svalové úsilí pro dosažení co nejlepšího výkonu. Máme na mysli sporty: plavání, běh, chůze, veslování, tanec apod.
- rizikové sporty: sportovec musí zvládnout a snášet bolesti, rizika zranění, případně i smrti. Mluvíme o sportech, jako je: parašutimus, lezení, skoky na lyžích apod.
- heuristicko‑individuální sporty: sportovec zde musí využívat zejména všechny své schopnosti, dovednosti, techniky a taktiky pro překonání soupeře. Patří sem sporty jako je: judo, šerm, box, karate apod.
- heuristicko‑kolektivní sporty: sportovec opět musí předvést své dovednosti a pomocí taktiky a techniky porazit tým soupeřů. Jedná se o sporty: volejbal, basket, florbal, fotbal apod.
Proto by si rodiče měli v první řadě uvědomit, do jaké ze skupin jejich vybraný sport spadá a jestli je opravdu tou nejlepší variantou pro povahu jejich potomka.
Pro sport je zásadní také temperament, který je charakterizován jako soubor vrozených osobnostních rysů člověka, jež reguluje jeho prožívání, chování a způsoby reagování. Dle Hippokrata existují 4 druhy temperamentu, a to: cholerik, flegmatik, melancholik a sangvinik. Neznamená to však, že cholerik má větší pravděpodobnost dosáhnout absolutního výkonu než například melancholik. Rozhodující je pouze to, jak by se mělo se sportovcem během tréninkové přípravy a samotné soutěže zacházet – zvolit vhodnou spolupráci. Pokud to uvedeme na příkladu, třeba cholerik je svojí podstatou výbušná povaha a proto je lehké ho těsně před výkonem rychle nabudit. Oproti tomu melancholik je povahou spíše klidný a rozvážný a proto by motivace k výkonu měla začít s větším předstihem.
Děti a jejich důvody ke sportu
Sport a obecně pohyb hraje velikou a důležitou roli ve zdravém vývoji dítěte. Proto je nanejvýš důležité, aby byl prováděn bezpečným, příjemným a zábavným způsobem s cílem udržet mladého sportovce u pohybu co nejdéle, nejlépe napořád. Avšak děti hned od počátku nevidí blahodárné účinky sportu, mají své vlastní důvody:
- zažívat vzrušení
- pocity radosti, štěstí a příjemna
- setkání s kamarády
- pocit sounáležitosti
- šance vyniknout a ukázat své kvality
- prostor pro zlepšení
Bohužel, tyto podstatné hnací dětské síly často trenéři a ani rodiče nevidí. Vrcholový sport přitahuje zejména rodiče s vysokými sportovními ambicemi, jež následně vyvíjí tlak na své potomky.
Rodičovská zóna – jak moc se jako rodič zapojit do sportovní činnosti svého dítěte?
Každé dítě touží po uznání, pochvale a pozornosti od svých nejbližších, a to rodičů. Sport může být vhodným zprostředkovatelem, avšak právě ve sportu je podstatná míra této pozornosti, která se zajisté později ukáže ve výkonu mladého jedince. Pozornost, chápejme jako zapojení se rodičů do sportovní činnosti, se různí a je vhodné zvolit tu “správnou”, aby na dítě nebyl vyvíjen přílišný tlak. Zapojení rodičů do sportovní činnosti dítěte velmi přehledně ilustruje obrázek níže. Dítě/mladý sportovec je velmi spokojeno (zelená šipka vlevo), když se rodiče zapojí (dle obrázku rodiče: reaktivní, aktivní a proaktivní) do jeho sportovní činnosti v optimální míře (prostor uprostřed ohraničený červenými čarami).
Naproti tomu “neaktivní” (dle obrázku rodiče: proti a inaktivní) rodiče ubírají dítěti na spokojenosti a “hyperaktivní” (dle obrázku rodiče: hyperaktivní) rodiče mají sklony ke snižování nadšení u svých potomků (oranžový křížek vlevo). Oba tyto prostory se nazývají “rodičovská no‑go zóna”, což jak již název napovídá, rodiče by se v těchto zónách neměli vůbec vyskytovat. Může se totiž stát, že kvůli rodičům dítě předčasně ukončí svůj sport a přestane tak provozovat dříve milovanou aktivitu. Je tedy dobré si uvědomit, že rodina má velký vliv na dítě a že není dobré překračovat hranice (i když by se jednalo o sebelepší úmysl).
Co si z toho vzít?
Pohyb a sport jsou podstatnými složkami zdravého života a proto je zajisté žádoucí, aby se děti začaly hýbat již od předškolního věku. Odborníci tvrdí, že se děti nejprve potřebují rozvíjet jako sportovci a až potom jako specializovaní hráči ve vztahu k jejich zdravému vývoji.
Pro rodiče je příhodné uvědomit si, jakou mírou se zapojují do sportovní činnosti svých potomků a zda jejich přílišná snaha nevede k opačným výsledkům.
- Více o tématu v našem z dalších článků Vyhoření v rámci cvičení
