- Optimistou se nemusíme narodit, můžeme se jím i stát
- Rodíme se s genetickým potenciálem pro rozvoj smyslu pro humor
- Rozdíly ve smyslu pro humor jsou tvořeny jak genetikou, tak prostředím
Optimismus můžeme chápat jako obecný postoj nebo osobnostní rys, který ve většině situací poukazuje na něco dobrého a očekává, že všechno dobře dopadne. Zároveň má vliv i na to, jak lidé přistupují ke stresorům a příležitostem a jak se s nimi dokáží popasovat. Jednoduše řečeno, optimističtí lidé se cítí mnohem lépe a zdravěji a dle několika výzkumů žijí mnohem déle než lidé málo optimističtí.
- A jak žít déle? Pár tipů můžeme najít v našem dalším článku Věděli jste? Optimisté mají podle vědeckých studií lepší předpoklady k dlouhověkosti
Musíme se optimistou narodit nebo se jím můžeme i stát?
Dle autora Martina Seligmana (2013) existuje i takzvaný “naučený optimismus”. Jak už samotný název napovídá, jedná se o fenomén, kterému se člověk může naučit - optimistou se totiž nemusíme narodit, optimistou se můžeme stát. Optimismus dle autora slouží zejména jako preventivní opatření proti bezmoci. Za jeden z rozhodujících faktorů při “učení se” optimismu a boji proti zmiňované bezmocnosti považoval Seligman právě pozitivní či optimistický kognitivní styl matky. Kognitivní styl je způsob, jakým člověk využívá své předchozí zkušenosti a dovednosti v procesu učení. Negativní nebo pesimistický kognitivní styl jde ruku v ruce se zvýšenou tendencí stát se bezmocným a depresivním, zatímco pozitivní nebo optimistický styl nám proti této bezmoci a depresi poskytne ochranu.
Nutno ovšem podotknout, že mírný pesimismus také není na škodu – udržuje člověka v realitě. Mírní pesimisté vidí svět opravdu takovým, jakým je, zatímco optimisté na realitu nahlíží spíše na takovou, jaká by měla být. Pesimisté také často přesně odhadnou, jakou mají kontrolu nad danou situací, zatímco optimisté si myslí, že mohou ovlivnit daleko více, než ve skutečnosti dokážou. Navíc mají tendenci přeceňovat své schopnosti.
Síla optimismu
Má optimismus dopad na naše životy? Určitě ano! Řada empirických studií dokazuje jeho působení a to zejména v oblastech:
- fyziologie – jeho význam při tvorbě imunitní reakce
- péče o vlastní zdraví – dodržování zdravotních preventivních doporučení (pohyb, diety apod.) a obecném přesvědčení o možnosti ovládání dobrého stavu
- zrodu nemocí – snížení pravděpodobnosti onemocnění
- sociální – počet členů nejbližší skupiny jedince
- výkonu – jeho zlepšení a to jak na úrovni jedince, tak týmu
- životní úspěšnosti – vzdělání, práce apod.
- zlepšení výchovy dětí – zvyšování jejich odolnosti
A k optimismu ještě přidáme humor – dokonalá kombinace
Původní význam latinského slova “humor” vyjadřoval vláhu, vlhkost a tekutinu označující tělesnou šťávu – vodu, mléko či slzy. Člověk plný této zvláštní šťávy pak podle staré lékařské vědy býval nakloněn k zvláštnímu druhu veselosti. V současné době humor definujeme jako „radostný citový stav vyvolaný komickou myšlenkou, nápadem či situací”.
Humor je založen na řadě biologických procesů. Smích a úsměv, jež jsou nedílnou součástí humoru, jsou starší než samotná řeč. Objevují se dříve než slova a zároveň i centra v mozku pro smích byla vyvinuta dříve než centra řeči. Jelikož se smích vyskytuje především v případech, kdy jedinec nezažívá nebezpečí, z evolučního hlediska sloužil převážně jako signál značící pohodu a nasycení. I když byl smysl pro humor v minulosti chápán především jako naučená složka lidského bytí, dnes je vnímán jako genetická a biologická charakteristika lidí. Zatím se totiž neobjevila žádná skupina osob, které by humor zcela chyběl. Je tedy možné říci, že se všichni lidé rodí s genetickým potenciálem pro rozvoj smyslu pro humor, který je u každého z nás jedinečný a poznamenaný jeho osobními životními zkušenostmi.
Byla provedena zajímavá studie Vernona a kol. (2008), které se zúčastnilo 300 párů jednovaječných a 156 párů dvojvaječných dvojčat. Výsledky ukázaly, že individuální rozdíly humoru jsou ovlivněné jak genetickými, tak i environmentálními faktory. U pozitivní humorných stylů (afiliativní, útěšný) převládaly genetické a nesdílené vlivy prostředí, zatímco negativní styly humoru u respondentů (agresivní, zničující) vykazovaly menší genetický vliv a byly připisovány sdíleným a nesdíleným faktorům prostředí. Negativní styl humoru je tedy ovlivněn především zápornými životními zkušenostmi a nepříznivým okolím, ve kterém se jedinec vyskytuje.
Dále Wrench a McCroskey (2001) tvrdí, že subjektivní posouzení “vtipnosti” je ovlivněno kulturou, zatímco využívání humorných příběhů, vtipů a neverbálních gest v komunikaci, je určeno geneticky.
Co si z toho vzít?
“Radujme se, veselme se, v tomto, a i každém jiném”, roce”... Optimismus zlepšuje a zkvalitňuje naše životy, i když mírný pesimismus občas neuškodí. Smysl pro humor je vlastní každému z nás a proto je veliká škoda jej nevyužívat.
Na humor mají vliv genetické predispozice, zejména pokud hovoříme o pozitivních stylech humoru, a environmentální vlivy, především ve vztahu k těm negativním.
