Možná si lámete si hlavu, jak ti ostatní kolem vás mohou mít tak idylický život. Dovolené, na kterých pyšně vystavují své vydřené postavy, střídají večírky a říkáte si, že to mají v životě oproti vám tak strašně jednoduché? Že vy, narozdíl od nich, máte práce až nad hlavu a nemáte čas na přípravu jídla, proto doma najdete plnou lednici zákusků, které na vás denně volají s úmyslem vyřešení vašich starostí a vysněnou postavu jste také letos nestihli.
S vaší kamarádkou jste poctivě začaly cvičit, ale vaše postava zdaleka nevypadá jako ta její. Jak je to sakra jen možné? Nebude odpověď na dně kelímku zmrzliny, kterou si pravidelně podle vás každý večer zasloužíte? Pojďme se společně podívat na to, jak z tohoto začarovaného kruhu ven!
Co se v dnešním článku dozvíme?
- Kolik škody může nadělat zvyk z dětství
- Zda stresové situace zažíváte jen vy
- Že jídlo není odměna a hladovění není trest
"Vždyť si to zasloužím"
Přijdete domů po dlouhých hodinách v práci nebo náročném tréninku v posilovně a pyšně si říkáte, jak jste makali, takže vám přece jen jeden kus koláče neuškodí.
Dostali jste se někdy do situace, kdy jste pronesli tuhle větu? Pravděpodobně ano. Není se čemu divit. Již od malička jsme k tomu vedeni. "Dojez to, a pak si zasloužíš nějakou sladkost," "Když se ti to povede, půjdeme za odměnu na zmrzlinu" a jiné zajeté fráze, které mají obzvlášť naše babičky v oblibě. Je na tom něco špatného? Jistě, že ne. Ovšem do té doby než si to člověk, jak je jeho zvykem, upraví k obrazu svému.
V dnešní době má spoustu lidí vztah s jídlem velmi špatně nastavený. Teď nemluvím o nekontrolovaném stylu stravování, ale spíše o tom, že mají potřebu se buď jídlem odměňovat, anebo utěšovat. Je důležité si hned z kraje říct, že tahle myšlenka je nesmysl.
Proč jídlo jako forma utěšení nefunguje?
Řekněme, že slečna se snaží zhubnout a zvrátit náběh na cukrovku, je už nějakou dobu v kalorickém deficitu (omezení energie ve stravě) a přijde nějaká stresová situace. Co udělá? Dá si kousek čokolády, dá si celou čokoládu a teď už je to vlastně jedno takže sní celou špajzku a spolubydlící k tomu, protože proč? Pomáhá jí to na nervy! Otázka zní: Pomáhá?
Jsem ráda, že se všichni shodneme, nepomáhá! Jakmile slečna dojí poslední drobek koláče, začne mít výčitky a druhý den přijde nesmyslné trestání v podobě 3 hodin kardia a jídelníčku ala voda s citronem. Říkáte si, pěkný náběh na poruchu příjmu potravy? Přesně tak.
Pojďme si uvést pár základních faktů, které nám usnadní náš vztah k jídlu:
- Jídlo tu bylo, je a bude.
- Všichni zažíváme jisté stresové situace a kdybychom se každý měli utěšovat jídlem, co bylo doma přichystané pro pětičlennou rodinu, tak by asi časem nebylo co jíst.
- Cheat day je hloupost, pokud to nemáte srovnané v hlavě a pokud den, kdy si dáte rodinný oběd, bábovku od babičky a celou zmrzlinu B&J berete jako selhání a podvádění ve vašem životě (jídelníčku).
Jídlo jako odměna
Myšlenka skvělá, lidé spolu s ní v praxi už bohužel tolik ne. Příklad, který jsme si uvedli pár odstavců výše je samozřejmě vyhrocený extrém, ale vzpomeňte si na vaši sousedku, co se snaží už 5 let zhubnout, ale každý víkend si ten dortík zaslouží a vlastně to strašně potřebuje. Nebyla by už úplně někde jinde, kdyby si připustila, že jídlo/cukr/sladké/slané/růžové jí v těžké situaci nepomůže, ba naopak? Určitě byla.
Jídlo jako oslava
Zajít s rodinou na večeři jako na oslavu složení důležité zkoušky, povýšení, narozenin nebo protože jste se prostě dlouho neviděli jako forma odreagování je samozřejmě úplně něco jiného, než když se doma s přesným záměrem utápíte ve vaně plné čokolády jako ten tlustý kluk z filmu Karlík a továrna na čokoládu.
Je zůstat doma správnou volbou pro nenarušení vašich cílů?
A jak přistupovat k událostem typu: oslavy narozenin, grilování nebo pouhé posezení u kávy s kamarádkou aniž bychom si narušily progress a nebo bychom museli zůstat sedět doma? Jednoduše! Pomocí IIFYM (stravování, při kterém si hlídáme kalorický příjem). Zkrátka si naplánujeme jídlo tak, abychom si mohli dopřát vše, na co máme v danou chvíli chuť a neměli výčitky, které jsou úplně zbytečné.
Uveďme si příklad slečny, která váží 65 kilogramů. Každé ráno poctivě jezdí hodinu na kole, spálí zhruba od 200‑460 kalorií a pak si neuvědomí, že ten jeden cheesecake, který v danou chvíli nesmírně potřebuje, má třeba i větší kalorickou hodnotu než její sportovní úsilí.
A pokud se to jednou pokazí? Najedeme do starých kolejí a budeme se radovat z toho, že víme, proč jsme se touhle cestou vydali. Více o tom, proč je vlastně dobře si občas "nabít pusu", si můžete přečíst ve článku s názvem Cesta k vysněné postavě je dlážděna neúspěchy, proč je to dobře?
A co si z toho na závěr vzít?
Stres tu je a bude, ale neměl by se pro nás stát alibi pro neřízené obžerství. Jak zvládat stresové období se dozvíte v článku Jak udržet zdravý režim a motivaci v době zkoušek a pracovního stresu? Nebuďte sami, mluvte o tom. S kýmkoliv! Rodina, kamarádi nebo klidně paní v autobusu. Pokud vám to, pomůže jen do toho!
Sportujte, bavte se, dělejte věci které vás baví a dokážete se u nich odreagovat. To, že jste jeden den nezvládli dodržet váš plán k vysněné postavě, neznamená, že se z toho musí stát pravidlo. Nedělejte si to těžší tím, že si vybudujete špatný vztah k jídlu.
